Ztráta u dítěte v náhradní rodinné péči: jak jí porozumět a co pomáhá

Příchod do náhradní rodiny může dítěti přinést bezpečí, stabilitu a nové vztahy. Zároveň ale může znamenat odloučení od lidí, míst a věcí, které byly součástí jeho dosavadního života. Dítě tak může mnoho získávat a současně prožívat ztrátu. Obojí může být pravda zároveň.

Porozumět této zkušenosti pomáhá pěstounům a osvojitelům lépe chápat některé emoce a projevy dítěte a vytvářet prostředí, ve kterém nemusí svou minulost opouštět, aby mohlo postupně přijímat nové vztahy.

Přijetí do nové rodiny může být zároveň ziskem i ztrátou

Dospělí mohou příchod dítěte do náhradní rodiny vnímat především jako změnu k lepšímu. Dítě se dostává do prostředí, které mu má nabídnout bezpečí, péči a stabilitu. Z jeho pohledu však může stejná událost znamenat také odloučení od významných lidí a známého světa.

Tyto dvě skutečnosti se nevylučují. Dítě může být v nové rodině spokojené a zároveň se mu může stýskat. Může navazovat vztah k pěstounům nebo osvojitelům a přitom myslet na své rodiče, sourozence nebo jiné blízké osoby.

Smutek nebo touha po někom z minulosti proto nejsou důkazem, že se dítěti v nové rodině nedaří. Stejně tak vytváření vztahu k novým pečujícím osobám neznamená, že předchozí vztahy přestaly být důležité.

Co všechno může dítě ztrácet

Když mluvíme o ztrátě, často myslíme na úmrtí blízkého člověka. V životě dítěte v náhradní rodinné péči ale mohou mít význam i jiné druhy ztrát.

Dítě může být odloučeno od rodičů, sourozenců, prarodičů nebo dalších lidí, ke kterým mělo vztah. Může opustit domov, známé prostředí, školku či školu, kamarády nebo domácí zvíře. Změnit se mohou jeho každodenní rituály, jídlo, způsob usínání, pravidla i drobnosti, které mu pomáhaly orientovat se ve světě.

Některé z těchto ztrát mohou dospělým připadat malé. Pro dítě však mohou představovat důležitou část kontinuity jeho života.

Ztrátou může být také předvídatelnost. Dítě nemusí vědět, kde bude žít, kdy znovu uvidí rodiče, zda zůstane v kontaktu se sourozenci nebo co se bude dít dál. Právě předvídatelnost a zachování známých prvků každodenního života jsou důležité také během prvních dnů a týdnů dítěte v náhradní rodině.

Proto může být užitečné nepokládat si jen otázku „Co dítě získalo?“, ale také „Co muselo opustit?“

Dítě může truchlit, i když nikdo nezemřel

Truchlení není spojeno pouze s úmrtím. Může být přirozenou reakcí na ztrátu významného vztahu, prostředí nebo dosavadního způsobu života.

U některých dětí je situace složitější tím, že člověk, který jim chybí, stále existuje. Rodič může být fyzicky nepřítomný, ale v myšlenkách a emocích dítěte zůstává velmi důležitý. Dítě může doufat v návrat, čekat na další kontakt nebo přemýšlet o tom, co se v jeho původní rodině právě děje.

Taková ztráta nemusí mít jednoznačný konec. Dítě se postupně učí žít v nové situaci, ale jeho vztah k lidem z minulosti tím automaticky nezaniká.

Není proto nutné očekávat, že dítě svou ztrátu jednou definitivně „uzavře“. Důležitější může být, aby ji postupně dokázalo začlenit do svého životního příběhu.

Ztráta nemusí vypadat jako smutek

Dospělý může očekávat, že dítě, kterému někdo nebo něco chybí, bude především smutné. Děti ale mohou náročné změny vyjadřovat mnoha způsoby.

Některé děti o minulosti často mluví a ptají se. Jiné se tématu vyhýbají. Mohou být podrážděné, nejisté, stažené nebo naopak velmi aktivní. Někdy mohou více potřebovat kontrolovat své okolí nebo se ujišťovat o přítomnosti pečující osoby. U jiného dítěte nemusí být navenek patrná téměř žádná reakce.

Žádný jednotlivý projev ale sám o sobě neznamená, že jeho příčinou je právě ztráta. Podobné chování může mít řadu důvodů. Smyslem není dítě diagnostikovat, ale přemýšlet o jeho chování v souvislosti s tím, co prožilo a co se právě děje.

Místo otázky „Proč to zase dělá?“ někdy pomůže položit si otázku „Co se mi tím možná snaží sdělit nebo co právě potřebuje?“

Každé dítě prožívá ztrátu jinak

Neexistuje jeden správný způsob, jak má dítě reagovat.

Význam ztráty ovlivňuje věk a vývojová úroveň dítěte, jeho předchozí zkušenosti, vztah k lidem, od kterých bylo odloučeno, okolnosti změny péče i to, jakou podporu má kolem sebe.

Malé dítě například nemusí rozumět tomu, proč určitý člověk zmizel z jeho každodenního života. Starší dítě už může lépe chápat okolnosti, zároveň však může intenzivněji přemýšlet o příčinách, vlastní odpovědnosti nebo budoucnosti.

Proto není užitečné porovnávat reakci jednoho dítěte s reakcí jiného. Stejně tak není nutné očekávat pevně daná stadia truchlení, kterými by mělo každé dítě postupně projít. Prožívání ztráty je individuální a může se v čase proměňovat.

Některé ztráty se připomínají znovu

To, že dítě určitou dobu o minulosti nemluví nebo působí vyrovnaně, nemusí znamenat, že pro něj ztráta přestala být významná.

Může se znovu připomenout při narozeninách, Vánocích, rodinných oslavách nebo významných výročích. V náhradní rodinné péči mohou být citlivými okamžiky také setkání s původní rodinou, loučení po setkání nebo změny v četnosti kontaktu.

Nové otázky mohou přicházet také s věkem. Dítě, které určitou událost chápalo v šesti letech jedním způsobem, se k ní může ve dvanácti nebo šestnácti letech vracet s úplně jinými otázkami.

S rostoucími schopnostmi porozumět vztahům, příčinám událostí a vlastnímu životnímu příběhu může dítě dřívější zkušenost chápat novým způsobem.

Co může dítěti pomáhat

Dospělý nemůže všechny ztráty dítěte odstranit. Může mu ale pomoci, aby na jejich zvládání nebylo samo.

Důležitá bývá předvídatelnost. Pokud dítě ví, co se bude dít, kdo pro něj přijde, kde bude spát nebo kdy se znovu setká s důležitým člověkem, může se ve své situaci lépe orientovat.

Pomáhá také pravdivá a věku přiměřená komunikace. Pokud dospělý něco neví, bývá bezpečnější říci „nevím“ než dítěti slíbit něco, co nemůže zaručit.

Dítě potřebuje také zkušenost, že jeho emoce vztah neohrožují. Může mít rádo své pěstouny a současně své rodiče. Může se těšit na setkání s původní rodinou a po návratu být rozrušené. Může být spokojené v novém domově a zároveň chtít zpátky něco ze svého předchozího života.

Pečující dospělý nemusí tyto pocity opravovat. Může dítěti pomoci je unést a pojmenovat.

Takové věty nenabízejí rychlé řešení. Dávají ale dítěti zprávu, že o svých pocitech může mluvit a že je dospělý dokáže přijmout. Více o tom, jak opakovaná zkušenost s dostupným a citlivě reagujícím dospělým podporuje pocit bezpečí, najdete v článku Vztahová vazba u dítěte v náhradní rodinné péči: jak se vytváří pocit bezpečí.

Pomáhá zachovávat kontinuitu života dítěte

Při změně péče nelze vždy zachovat všechno. Tam, kde je to možné a bezpečné, však mohou mít význam i zdánlivé maličkosti.

Fotografie, oblíbená hračka, známá deka, knížka, informace o oblíbeném jídle nebo způsobu usínání mohou dítěti pomoci zachovat spojení mezi tím, co bylo před změnou, a tím, co přichází nyní.

Podobný význam může mít životní kniha, fotografie významných lidí a možnost přiměřeně věku mluvit o tom, odkud dítě pochází a co ve svém životě zažilo.

Nejde jen o uchování vzpomínek. Dítě potřebuje postupně vytvářet souvislý životní příběh: mělo život před příchodem do současné rodiny, má život nyní a obě části patří k němu. Této oblasti se podrobněji věnuje článek Identita dítěte v náhradní rodinné péči: jak podpořit jeho životní příběh.

Kontinuita neznamená udržovat všechny vztahy nebo všechny části minulosti za každou cenu. Bezpečí a nejlepší zájem dítěte zůstávají zásadní. Znamená ale přemýšlet o tom, co z jeho dosavadního světa lze bezpečně zachovat a jak mu pomoci porozumět změnám, které zachovat nelze.

Když dítě o ztrátě nechce mluvit

Některé děti se ptají mnoho. Jiné nechtějí o minulosti mluvit vůbec.

Ani jednu reakci není vhodné vynucovat.

Dospělý může dítěti dát najevo, že téma není zakázané a že se k němu může vrátit, až bude chtít. Rozhovor přitom nemusí začínat přímými otázkami. Někdy jej otevře fotografie, kresba, příběh, vzpomínka nebo běžná situace.

Důležité je respektovat tempo dítěte. Cílem není získat co nejvíce informací, ale vytvořit bezpečný prostor, ve kterém se dítě nemusí bát, že svými vzpomínkami nebo otázkami někoho zraní.

Jak spolu souvisejí ztráta a trauma

Ztráta a trauma spolu mohou úzce souviset, nejsou to však pojmy, které bychom měli mechanicky zaměňovat.

Děti přicházející do náhradní rodinné péče mohou mít za sebou více náročných zkušeností a některé z nich mohou být traumatizující. To, jak dítě konkrétní událost prožívá a jaké má následky, však závisí na mnoha okolnostech, jeho předchozích zkušenostech i dostupné podpoře.

Stejně tak nelze každý náročný projev dítěte automaticky vysvětlovat traumatem nebo ztrátou. Chování může mít řadu příčin. Podrobnější vysvětlení nabízí samostatný článek Trauma u dítěte v náhradní rodinné péči: jak mu porozumět a co pomáhá.

Proto je užitečné dívat se na dítě v širších souvislostech: na jeho vývoj, zdraví, vztahy, aktuální prostředí i předchozí zkušenosti.

Kdy může být užitečná odborná pomoc

Smutek, nejistota nebo návraty k minulosti nemusí samy o sobě znamenat, že dítě potřebuje terapii. Mnoho emocí spojených se ztrátou je přirozenou reakcí na významné životní změny.

O odborné konzultaci je vhodné uvažovat zejména tehdy, když obtíže dítěte dlouhodobě nebo výrazně zasahují do jeho každodenního fungování, vztahů, spánku, školy nebo schopnosti zvládat běžné situace.

U dítěte se zkušeností s náhradní rodinnou péčí je vhodné hledat odborníka, který rozumí vývojovým potřebám dítěte, vztahové vazbě, traumatu a specifikům náhradní rodinné péče.

Dítě nemusí minulost opustit, aby mohlo přijmout nový domov

Úkolem náhradní rodiny není vymazat předchozí život dítěte a začít od nuly.

Dítě přichází se svými vztahy, vzpomínkami, zkušenostmi a otázkami. Některé jsou příjemné, jiné bolestivé a některým možná dlouho nebude rozumět.

Bezpečný vztah mu může postupně umožnit, aby tyto části svého života nemuselo skrývat.

Přijetí ztráty neznamená, že dítě zapomene nebo že pro něj minulost přestane být důležitá. Znamená spíše možnost postupně vytvářet životní příběh, ve kterém může vedle toho, co dítě ztratilo, existovat také to, co získává nyní.

← Zpět do Odborné knihovny náhradní rodinné péče