Trauma u dítěte v náhradní rodinné péči: jak mu porozumět a co pomáhá

Dítě může přijít do rodiny, která mu nabízí bezpečí, pravidelnou péči a blízkost. Přesto někdy reaguje na běžné situace způsobem, kterému jeho okolí obtížně rozumí.

Změna domluveného programu může vyvolat prudký vztek. Zvýšený hlas dítě vyděsí natolik, že uteče, schová se nebo přestane komunikovat. Jídlo si odnáší do pokoje, přestože ho má dostatek. Jindy odmítá pomoc právě ve chvíli, kdy ji zjevně potřebuje.

Podobné reakce mohou souviset s předchozími zkušenostmi. Tělo a psychika dítěte se mohly přizpůsobit prostředí, ve kterém bylo třeba rychle rozpoznat nebezpečí, chránit se před ztrátou nebo spoléhat především na sebe. Způsob reagování, který mu dříve pomáhal situaci zvládnout, pak může v bezpečnějším prostředí působit nepřiměřeně nebo nesrozumitelně.

Neznamená to, že každé dítě v náhradní rodinné péči má traumatické obtíže ani že každý náročný projev je následkem traumatu. Stejné chování může vznikat z různých příčin a žádný jednotlivý projev diagnózu nepotvrzuje.

Porozumění traumatu nemá dítě označit ani jeho minulostí vysvětlovat vše, co dělá. Pomáhá však rozpoznávat situace, ve kterých dítě nereaguje pouze na přítomný okamžik, ale také na zkušenosti, jež ovlivnily jeho vnímání bezpečí.

Trauma není pouze událost z minulosti

V běžné řeči se slovem trauma často označuje samotná závažná událost. Z odborného hlediska je však užitečné rozlišit událost, její možné následky a konkrétní diagnostické označení.

Potenciálně traumatizující událostí může být situace, která dítě vážně ohrožuje, přesahuje jeho možnosti zvládání nebo narušuje základní pocit bezpečí. Patří sem například násilí, zneužívání, závažné zanedbávání, nečekaná ztráta blízkého člověka, vážná nehoda nebo opakované vystavení násilí mezi dospělými.

Dětský traumatický stres označuje přetrvávající psychické, tělesné nebo behaviorální reakce, které po skončení ohrožující situace zasahují do každodenního života dítěte. Mohou ovlivňovat jeho spánek, soustředění, emoce, chování, vztahy i tělesné prožívání.

Posttraumatická stresová porucha neboli PTSD je konkrétní diagnóza se stanovenými diagnostickými kritérii. Není synonymem každé traumatické zkušenosti ani všech jejích možných následků.

Ne u každého dítěte vystaveného závažné události se rozvinou dlouhodobé traumatické obtíže. Význam má povaha a délka ohrožení, věk dítěte, jeho předchozí zkušenosti, zdravotní a vývojový stav, reakce okolí i dostupnost bezpečných vztahů. Podpora blízkých lidí může působit jako důležitý ochranný faktor.

U dětí v náhradní rodinné péči se někdy spojuje několik zatěžujících zkušeností. Dítě mohlo zažívat dlouhodobé zanedbávání, násilí, nejistou dostupnost péče, vážné onemocnění rodiče nebo opakované změny prostředí a pečujících osob.

Také odloučení od známých lidí může prožívat jako zásadní ztrátu, i když bylo umístění do náhradní péče potřebné pro jeho ochranu. Samotná změna péče však automaticky neznamená, že se u dítěte rozvine traumatický stres.

Dopad zkušenosti proto nelze určit pouze podle jejího vnějšího popisu. Dvě děti mohou na podobnou událost reagovat odlišně. Stejné dítě jí navíc může v různých obdobích vývoje rozumět jinak.

V souvislosti s dlouhodobým a opakovaným ohrožením se používají také pojmy komplexní trauma a vývojové trauma. Popisují situace, ve kterých zkušenosti zasahují více oblastí vývoje – například regulaci emocí, vztahy, soustředění, vnímání vlastního těla nebo představu dítěte o sobě a druhých.

Ani tyto pojmy však nemají sloužit jako obecná nálepka pro každé dítě, které vyrůstalo v nepříznivých podmínkách nebo se chová náročným způsobem. Význam jeho zkušeností je třeba posuzovat v širších vývojových, vztahových a zdravotních souvislostech.

Když se minulá hrozba připomíná v přítomnosti

Dítě, které opakovaně zažívalo nejistotu nebo nebezpečí, se mohlo naučit velmi pozorně sledovat své okolí. Všímá si tónu hlasu dospělých, jejich výrazů, pohybů, změn nálady nebo zvuků v místnosti.

Tento způsob fungování nevzniká vědomým rozhodnutím. Stresové reakce organismu se někdy aktivují rychleji a intenzivněji, než odpovídá současné situaci.

Dítě začne křičet, bránit se, utíkat nebo se pokouší získat situaci pod kontrolu. Jindy ztichne, znehybní, přestane odpovídat nebo se od okolí vnitřně vzdálí.

Tyto reakce bývají popisovány jako boj, útěk, znehybnění nebo stažení. Nejde však o pevné kategorie, do kterých lze dítě jednoduše zařadit. Jeho reagování se proměňuje podle situace, vztahu, věku i aktuální míry zatížení.

Při silném rozrušení je pro dítě obtížnější přemýšlet, vybavovat si informace, ovládat impulzy a vyjádřit slovy, co se s ním děje. Dlouhé vysvětlování nebo naléhání na okamžitou omluvu proto zpravidla nepřináší očekávaný výsledek. Podrobněji se tomu, jak podporovat seberegulaci a reagovat na náročné chování dítěte, věnuje samostatný článek.

Nejprve je třeba obnovit dostatečný pocit bezpečí. K rozhovoru, odpovědnosti a hledání jiného způsobu jednání se lze vrátit později.

Připomínka traumatu nemusí být zřejmá

Silnou reakci může vyvolat podnět, který nějakým způsobem připomíná dřívější ohrožení nebo ztrátu. Hovoří se o připomínkách traumatu, případně o spouštěčích.

Může jít například o:

• určitý hlas, pach nebo výraz obličeje;
• prudký pohyb nebo bouchání dveří;
• tmu, koupání, převlékání či lékařské vyšetření;
• nedostupnost jídla nebo nejistotu, kdy bude další jídlo;
• odchod pečující osoby;
• konflikt mezi dospělými;
• konkrétní místo, osobu nebo období roku;
• tělesný pocit podobný tomu, který dítě zažívalo při ohrožení;
• situaci, ve které nerozumí tomu, co bude následovat, nebo nemá žádnou možnost volby.

Dítě někdy souvislost rozpozná a dokáže ji pojmenovat. Jindy pouze náhle prožívá strach, napětí nebo bezmoc, aniž by vědělo proč.

Také pečující osoba nemusí spouštěč odhalit okamžitě. Užitečnější než hledat rychlé vysvětlení bývá sledovat, co reakci předcházelo, jak probíhala, co ji zesilovalo a co dítěti pomohlo vrátit se do rovnováhy.

Rozpoznání těchto souvislostí někdy pomáhá pochopit, proč dítě v jedné situaci funguje bez větších obtíží a v jiné reaguje velmi intenzivně.

Jak se mohou traumatické zkušenosti projevovat

Traumatický stres nemá jednu typickou podobu. Zasahovat může emoce, chování, vztahy, učení, spánek i tělesné prožívání.

Zvýšená pohotovost a potřeba mít věci pod kontrolou

Některé děti působí, jako by stále očekávaly problém. Snadno se leknou, obtížně usínají, sledují reakce dospělých nebo potřebují přesně vědět, co bude následovat.

Nečekaná změna může vyvolat mnohem silnější reakci, než by okolí předpokládalo. Dítě opakovaně kontroluje plán, odmítá pokyny nebo se snaží řídit situaci.

Takové jednání může navenek připomínat vzdor. V některých případech však souvisí se snahou vyhnout se pocitu nepředvídatelnosti a bezmoci.

Prudký odpor, útěk nebo agresivní jednání

Pocit ohrožení se může projevit křikem, odmítáním spolupráce, útěkem, ničením věcí nebo agresí vůči sobě či druhým.

Porozumění souvislostem neznamená, že lze ubližující jednání přehlížet. Dítě potřebuje jasnou ochranu a srozumitelnou hranici.

Hranice však nemusí být spojena s ponížením, fyzickým trestem nebo hrozbou opuštění. Cílem je nebezpečné jednání zastavit a postupně dítěti pomáhat rozvíjet bezpečnější způsoby, jak napětí zvládnout.

Stažení a omezený kontakt s okolím

Jiné děti reagují méně nápadně. Ztichnou, přestanou odpovídat, působí nepřítomně nebo si později část situace obtížně vybavují.

Někdy může jít o disociativní reakci, při níž se dítě vnitřně vzdálí od obtížně snesitelné zkušenosti. Podobný projev však může mít i jiné psychické, neurovývojové nebo zdravotní příčiny.

Není proto vhodné každou zasněnost, nepozornost či omezenou reakci označovat za disociaci. Náhlé, výrazné nebo neobvyklé stavy nepřítomnosti vyžadují také zdravotní posouzení.

Tělesné obtíže, spánek a jídlo

Dlouhodobé napětí se může projevovat bolestmi břicha nebo hlavy, únavou, obtížným usínáním, nočními děsy, změnami chuti k jídlu nebo zvýšenou citlivostí na některé tělesné podněty.

Tělesné potíže je třeba brát vážně. Psychologické souvislosti nesmějí nahrazovat lékařské vyšetření tam, kde je podle charakteru nebo vývoje obtíží potřebné.

Jídlo může mít pro dítě zvláštní význam, pokud v minulosti nebylo pravidelně dostupné. Schovávání potravin pak nemusí být projevem nevděku. Může představovat způsob, jakým se dítě chrání před představou dalšího nedostatku.

Také tento projev je však třeba chápat v kontextu zdravotního stavu, vývoje dítěte, jeho každodenního režimu a konkrétní situace.

Soustředění, učení a zvládání frustrace

Dítě, které věnuje velkou část pozornosti sledování možného nebezpečí, má méně prostoru pro učení a řešení úkolů.

Ve škole se mohou objevovat obtíže se soustředěním, pracovní pamětí, dokončováním činností nebo zvládáním neúspěchu. Dítě rychle přestane pracovat, reaguje podrážděně nebo se úkolům vyhýbá.

Podobné obtíže ale mohou souviset také s poruchou pozornosti, specifickými poruchami učení, nedostatkem spánku, úzkostí, depresí, neurovývojovými odlišnostmi nebo nepřiměřenými školními nároky.

Dočasný návrat k dřívějším způsobům fungování

Při zvýšené zátěži se některé děti dočasně vracejí k projevům obvykle spojovaným s mladším věkem. Potřebují více pomoci při oblékání, usínání, jídle nebo odloučení od pečující osoby.

Takový vývojový návrat nemusí znamenat, že dítě trvale ztratilo získané schopnosti. Může ukazovat, že v dané chvíli potřebuje větší míru podpory.

Zdravotní, neurologické nebo jiné vývojové příčiny je však třeba zvažovat zvláště tehdy, pokud je změna náhlá, výrazná či dlouhodobá.

Projevy se mění s věkem dítěte

Malé dítě vyjadřuje své zkušenosti především chováním, hrou a tělesnými reakcemi. Může se více bát odloučení, obtížně usínat, opakovat určité situace ve hře nebo přechodně ztrácet některé již osvojené dovednosti.

U dítěte školního věku vystupují více do popředí obtíže se soustředěním, pravidly, učením nebo vrstevnickými vztahy. Dítě si také vytváří vlastní vysvětlení událostí a někdy na sebe nesprávně přebírá odpovědnost za to, co se stalo.

Dospívající může reagovat podrážděností, vyhýbáním, stažením, rizikovým chováním nebo výraznými pocity studu a viny. Současně řeší vlastní identitu, samostatnost, původ a význam svého životního příběhu.

Podoba obtíží se tedy vyvíjí spolu s dítětem. Jejich posouzení musí vždy odpovídat jeho věku, vývojové úrovni a současné životní situaci.

Trauma, vztahová vazba a další možné příčiny

Trauma a vztahová vazba spolu mohou úzce souviset, označují však odlišné jevy.

Vztahová vazba popisuje, jak dítě v konkrétním vztahu hledá bezpečí, ochranu a pomoc. Traumatický stres se týká přetrvávajících reakcí na prožité ohrožení.

Dítě se zkušeností s traumatem si může postupně vytvářet bezpečnou vztahovou vazbu k nové pečující osobě. Ani nejistota či rozporuplnost ve vztazích sama o sobě nepotvrzuje traumatickou nebo attachmentovou poruchu.

Není vhodné vysvětlovat všechny vztahové obtíže pouze minulostí dítěte. Význam má také současné prostředí, kvalita každodenní péče, temperament dítěte, reakce dospělých a vzájemné přizpůsobování členů rodiny.

Také obtíže s emocemi, pozorností, učením nebo chováním nejsou specifické pouze pro trauma. Podobně se mohou projevovat například úzkostné a depresivní obtíže, porucha pozornosti s hyperaktivitou, porucha autistického spektra, poruchy spánku, vývojové opoždění, specifické poruchy učení nebo tělesné či neurologické onemocnění.

Kvalitní posouzení proto nevychází pouze z informace, že dítě zažilo nepříznivé události. Zohledňuje jeho vývojovou historii, zdravotní stav, současné vztahy, prostředí a fungování v různých situacích.

Trauma informovaný pohled nemá nahradit důkladné odborné posouzení. Má pomoci, aby možné důsledky ohrožení nebyly přehlédnuty a aby samotné vyšetření nebo poskytovaná pomoc dítě zbytečně znovu nezatěžovaly.

Co může pomáhat v každodenní péči

Trauma informovaná péče nestojí na jedné metodě ani na souboru univerzálních technik. Jejím základem je vytváření fyzického a psychologického bezpečí, rozpoznávání individuálních potřeb dítěte a spolupráce lidí, kteří je provázejí.

Nejprve bezpečí, potom vysvětlování

Když je dítě silně rozrušené, prvním úkolem je zabránit ublížení a snížit míru ohrožení.

Pečující osoba může zklidnit vlastní hlas, omezit množství slov, zpomalit situaci a odstranit nadbytečné podněty. Některému dítěti pomáhá blízkost dospělého, jiné potřebuje více prostoru.

Způsob podpory se proto řídí věkem, zkušeností a reakcemi konkrétního dítěte. Fyzický kontakt není automaticky uklidňující a neměl by být vynucován.

K rozhovoru o tom, co se stalo, se lze vrátit až ve chvíli, kdy dítě znovu dokáže vnímat, přemýšlet a přijímat informace.

Předvídatelnost bez nadměrné strnulosti

Pravidelný rytmus dne, srozumitelná pravidla a příprava na změny mohou snižovat nejistotu.

Pomoci může jednoduché sdělení, co se bude dít, kdo bude přítomen, jak dlouho situace potrvá a kdy se pečující osoba vrátí. Při změně programu lze zachovat alespoň některé známé body dne.

Předvídatelnost ale neznamená, že rodina musí zabránit každé změně. Dítě potřebuje postupně získávat také zkušenost, že změnu lze s dostupnou podporou zvládnout.

Koregulace podporuje rozvoj samostatné regulace

Schopnost zvládat emoce a tělesné napětí se vyvíjí postupně. Důležitou úlohu v tomto procesu má koregulace – podpora, kterou dítěti poskytuje dostupný a přiměřeně klidný dospělý.

Dospělý dítěti pomáhá rozpoznat jeho stav, snižuje nároky v okamžiku zahlcení a nabízí způsob, jak situaci zvládnout. Využít může klidný hlas, rytmickou činnost, pohyb, známý předmět, jednoduché pojmenování pocitu nebo tiché setrvání nablízku.

Nejde o to, aby za dítě trvale reguloval všechny jeho emoce. Opakovaná koregulace podporuje postupné osvojování vlastních regulačních schopností.

Přiměřená možnost volby

Traumatická zkušenost může být spojena s bezmocí a ztrátou kontroly. Malé a zvládnutelné možnosti volby proto mohou posilovat pocit bezpečí.

Dítě si může vybrat mezi dvěma přijatelnými variantami, například kterou činnost udělá jako první, kde si sedne nebo zda chce při rozhovoru otevřené dveře.

Volba neznamená, že rozhoduje o všem. Dospělý zůstává odpovědný za bezpečí, péči a hranice. Nabízí však dítěti vliv tam, kde je to možné a přiměřené.

Hranice bez ohrožování vztahu

Dítě potřebuje vědět, že některé jednání není bezpečné nebo přijatelné. Současně potřebuje zažívat, že vztah s pečující osobou pokračuje i po konfliktu.

„Nedovolím ti mě udeřit. Zůstanu tady a pomohu ti, abychom byli oba v bezpečí.“

Méně pomáhají výroky, které spojují chování dítěte s hrozbou odmítnutí, vrácení nebo dalšího přemístění. U dítěte se zkušeností se ztrátami mohou posilovat obavu, že vztahy jsou podmíněné a snadno zanikají.

Porozumění příčinám chování nezbavuje dítě přiměřené odpovědnosti. Tu je však třeba rozvíjet způsobem, který odpovídá jeho věku, schopnostem a aktuálnímu stavu.

Oprava vztahu po konfliktu

Ani citlivý dospělý nereaguje vždy dokonale. Důležitá je možnost k situaci se vrátit, pojmenovat ji a vztah opravit.

Pečující osoba může uznat, že mluvila příliš hlasitě nebo situaci nezvládla dobře. Může se omluvit za vlastní jednání a přitom zachovat potřebnou hranici.

Dítě tak získává zkušenost, že chyba nebo konflikt nemusí znamenat konec vztahu a že odpovědnost za vlastní jednání nesou také dospělí.

Respekt k tempu a soukromí dítěte

Dítě nemusí být připravené mluvit o své minulosti. Naléhání, opakované vyptávání nebo požadavek na podrobné převyprávění pro něj mohou být zatěžující.

Vhodnější je dát najevo, že může klást otázky a o své zkušenosti mluvit, ale nebude k tomu nuceno. Dospělý naslouchá tomu, co dítě samo sdílí, a nepátrá po podrobnostech, které nepotřebuje znát pro zajištění péče a bezpečí.

Je-li cílené zpracování traumatické zkušenosti potřebné, mělo by probíhat v odborném prostředí odpovídajícím věku a potřebám dítěte.

Co obvykle nepomáhá

Obtíže dítěte může zvyšovat prostředí, které je nepředvídatelné, ponižující nebo založené na strachu.

Nepomáhá automaticky označovat jeho reakce za manipulaci, nevděk nebo špatný charakter. Takové hodnocení může přehlédnout potřebu či ochrannou funkci, která se za chováním skrývá.

Stejně tak není vhodné nutit dítě k rychlé blízkosti, fyzickému kontaktu, používání rodinných oslovení nebo projevům vděčnosti. Důvěra se vytváří postupně a nelze ji požadovat jako důkaz přijetí nové rodiny.

Rizikové jsou fyzické tresty, ponižování, nepředvídatelné sankce a hrozby opuštěním. Nepomáhá však ani opačný extrém, při němž dospělí ze strachu před další zátěží dítěti nenastavují žádné hranice.

Trauma informovaný přístup není péčí bez pravidel a odpovědnosti. Hranice mají být bezpečné, srozumitelné, přiměřené a pokud možno předvídatelné.

Obtíže může prohlubovat také vysvětlování každého chování traumatem. Takový pohled může zakrýt současné vztahové, školní, zdravotní nebo neurovývojové potřeby dítěte.

Bezpečné prostředí nepřináší okamžitou změnu

Příchod do stabilnějšího prostředí může být pro dítě zásadní. Dříve osvojené reakce však obvykle nezmizí okamžitě.

Nová rodina sama představuje velkou změnu. Dítě se musí orientovat v nových lidech, pravidlech, zvucích, vůních, očekáváních i způsobech komunikace. Dokonce i dobře míněná blízkost pro něj může být zpočátku nezvyklá nebo obtížně předvídatelná.

Některé obtíže jsou po příchodu do rodiny viditelnější. Příčinou může být adaptační zátěž, nové požadavky, připomínky minulých událostí, změny kontaktu s blízkými lidmi nebo postupné vyjadřování emocí, pro které dříve nebyl prostor.

Není přesné automaticky tvrdit, že dítě „zkouší, zda ho rodina vydrží“, nebo že zhoršení chování dokazuje rostoucí pocit bezpečí. Takové vysvětlení může být někdy užitečnou hypotézou, nesmí však nahradit individuální posouzení skutečné situace.

Podpora dítěte vyžaduje také podporu pečujících

Péče o dítě se silnými stresovými reakcemi bývá dlouhodobě náročná. Pečující osoba může prožívat bezmoc, vyčerpání, vztek, smutek nebo pochybnosti o vlastních schopnostech.

Tyto pocity samy o sobě neznamenají, že péči nezvládá. Mohou však upozorňovat, že míra zátěže překračuje možnosti jednotlivce nebo celé rodiny.

Pečující potřebují dostupnou odbornou konzultaci, podporu doprovázející organizace, prostor k odpočinku a možnost sdílet odpovědnost. Významná bývá také spolupráce se školou, pediatrem, psychologem, sociálním pracovníkem a dalšími lidmi, kteří dítě pravidelně provázejí.

Podpora nemá být zaměřena jen na změnu chování dítěte. Potřebuje zohledňovat fungování celé rodiny, sourozence, partnerský vztah, praktickou zátěž i možnosti odpočinku.

Čím náročnější jsou projevy dítěte, tím důležitější je, aby rodina na jejich zvládání nezůstávala sama.

Kdy vyhledat odbornou pomoc

Odbornou konzultaci je vhodné zvážit, pokud obtíže dítěte přetrvávají, zhoršují se nebo významně zasahují do jeho každodenního života, vztahů, školní docházky či fungování rodiny.

Pomoc je namístě například tehdy, když se opakovaně objevují:

• výrazné poruchy spánku nebo noční děsy;
• silné úzkostné reakce;
• agresivní jednání ohrožující dítě nebo jeho okolí;
• dlouhodobé stažení a ztráta zájmu;
• výrazné změny v jídle nebo tělesném fungování;
• neobvyklé stavy nepřítomnosti;
• rizikové nebo sebepoškozující chování;
• sexualizované chování neodpovídající věku či vývojové úrovni;
• výrazná ztráta dříve osvojených schopností;
• stav, kdy pečující nedokážou zajistit bezpečí.

Bezodkladnou pomoc vyžaduje situace, kdy dítě mluví o sebevraždě, vážně si ubližuje, je akutně ohroženo násilím nebo bezprostředně ohrožuje sebe či jiné osoby. V takové chvíli není vhodné čekat na běžný termín konzultace, ale využít akutní zdravotnickou nebo krizovou pomoc.

Vhodný odborník by měl rozumět vývoji dítěte, traumatickému stresu i specifikům náhradní rodinné péče. Posouzení nemá vycházet pouze z jednotlivého projevu, ale z vývojové historie, zdravotního stavu, současného prostředí a vztahových souvislostí.

Odborná léčba není totéž co trauma informovaná péče

Trauma informovaná každodenní péče pomáhá vytvářet bezpečné prostředí a přizpůsobovat reakce dospělých potřebám dítěte. Sama o sobě však není léčbou posttraumatické stresové poruchy ani jiných závažných psychických obtíží.

Pokud má dítě klinicky významné posttraumatické příznaky, mohou být vhodné specializované psychologické intervence zaměřené na trauma. Patří mezi ně například trauma zaměřená kognitivně-behaviorální terapie a v některých situacích také EMDR.

Výběr postupu musí vždy odpovídat věku, vývojové úrovni, příznakům, vztahovým potřebám a celkové situaci konkrétního dítěte.

Odborná pomoc neznamená, že dítě musí okamžitě podrobně vyprávět vše, co zažilo. Součástí práce bývá také vytváření bezpečí, podpora regulace, zapojení pečujících osob a respekt k tempu dítěte.

Zotavení neznamená zapomenout

Zotavení z traumatických zkušeností neznamená vymazat minulost ani zajistit, že dítě už nikdy nezažije strach, vztek nebo smutek.

Postupně se může učit lépe rozlišovat minulou hrozbu od současné situace. Může dříve rozpoznat vlastní napětí, přijímat pomoc, vracet se do rovnováhy a získávat větší vliv nad svým jednáním.

Tento proces nebývá přímočarý. Obtíže se mohou znovu zesílit při změně, vývojovém přechodu, kontaktu s minulostí nebo zvýšené zátěži. Návrat některých projevů proto automaticky neznamená, že dosavadní podpora selhala.

Dítě zároveň není definováno tím, co zažilo. Má vlastní temperament, schopnosti, vztahy, zájmy, původ a možnosti dalšího vývoje.

Bezpečná každodenní péče nemůže změnit minulost. Může však dítěti poskytovat nové zkušenosti: že dospělý může být dostupný, změna zvládnutelná, hranice nemusí znamenat odmítnutí a vztah lze po konfliktu opravit.

Právě opakování těchto zkušeností spolu s individuálně zvolenou odbornou podporou může pomáhat tomu, aby minulá hrozba postupně méně určovala přítomný život dítěte.