První dny a týdny dítěte v náhradní rodině: co pomáhá při adaptaci

Příchod dítěte do pěstounské nebo osvojitelské rodiny bývá pro dospělé dlouho očekávaným okamžikem. Pro dítě však zároveň znamená zásadní změnu prostředí, lidí, každodenních pravidel i způsobu, jakým získává pomoc a bezpečí.

Dítě může prožívat úlevu, zvědavost nebo radost. Současně se mohou objevit strach, smutek, napětí či obavy o lidi, které opouští. Tyto pocity se navzájem nevylučují. Dítě může být rádo, že přichází do bezpečnějšího prostředí, a přitom mu mohou chybět rodiče, sourozenci, předchozí pečující osoby, spolužáci nebo známé místo.

První dny proto nejsou zkouškou, zda si dítě a rodina okamžitě vytvoří blízký vztah. Jsou začátkem delšího adaptačního procesu, během něhož dítě postupně poznává, co může od nového prostředí očekávat a zda se může na přítomné dospělé obracet se svými potřebami.

Metodika Ministerstva práce a sociálních věcí popisuje adaptaci jako období prvních měsíců, zpravidla jednoho roku, někdy i delší dobu. Tento článek se proto zaměřuje pouze na její začátek – na první dny a týdny po příchodu dítěte.

Přechod začíná ještě před příchodem dítěte

Je-li to možné, měl by být příchod dítěte připravován postupně. Dítě potřebuje získat informace přiměřené svému věku a možnostem: kam přichází, kdo tam žije a co se bude v nejbližší době dít.

Pomoci mohou fotografie rodiny a domácnosti, předchozí návštěvy, krátká setkání nebo možnost poznat budoucí pečující osoby v prostředí, které dítě zná.

U zprostředkované náhradní rodinné péče rozlišuje metodika MPSV plán seznamování a následný plán přechodu dítěte do přímé péče vybrané rodiny. Oba mají vycházet především z potřeb a aktuální situace konkrétního dítěte. Seznamování je nemá zatěžovat svou intenzitou, má probíhat přirozeně a podle dalšího vývoje musí být možné je upravit.

Ne každý příchod lze připravit tímto způsobem. Při naléhavém přemístění, v některých situacích příbuzenské péče nebo při neočekávaném vývoji může mít dítě i rodina velmi málo času a informací. O to důležitější je otevřeně rozlišovat:

• co už je známo,
• co zatím známo není,
• kdo bude další informace zjišťovat,
• kdy se dospělí k otázkám dítěte vrátí.

Rodina by měla podle možností získat nejen právní a zdravotní dokumentaci, ale také informace o každodenním fungování dítěte:

• Jak dítě obvykle usíná?
• Co mu pomáhá při probuzení nebo rozrušení?
• Jak dává najevo hlad, únavu, bolest nebo potřebu blízkosti?
• Která jídla zná a která odmítá?
• Jaká oslovení používá pro důležité lidi?
• Které předměty, písně nebo činnosti jsou mu známé?
• Jak reaguje na hluk, dotek, samotu nebo větší množství lidí?
• Co už o příchodu do nové rodiny ví?
• Co mu bylo slíbeno?

Materiály programu PRIDE rovněž zdůrazňují význam sdílení informací, plánovaných návštěv, komunikace mezi pečujícími osobami a pomoci dítěti porozumět tomu, co se v jeho životě děje.

Čím více může rodina navázat na skutečný každodenní život dítěte, tím méně změn musí dítě zvládat současně.

Dítě potřebuje několik srozumitelných jistot

Po příchodu nemusí dítě poznat všechna pravidla domácnosti. Potřebuje však několik základních opěrných bodů.

Přiměřeně svému věku a možnostem by mělo vědět:

• kdo jsou lidé, kteří v domácnosti žijí,
• kde bude spát,
• kde najde toaletu a koupelnu,
• kde a kdy bude dostupné jídlo a pití,
• který dospělý mu pomůže, když něco potřebuje,
• co se bude dít ještě dnes,
• co přibližně následuje zítra,
• jak si může v noci přivolat pomoc,
• co je v tuto chvíli známo o kontaktu s důležitými lidmi.

Informace mají být jednoduché a pravdivé. Pokud dospělý odpověď nezná, je bezpečnější nejistotu přiznat než vytvořit slib, který nemusí být možné splnit.

Může například říci:

„To teď nevím. Zeptám se a potom se k tomu spolu vrátíme.“

Není vhodné dítě automaticky ujišťovat, že je „konečně doma“ nebo že už se nikdy nebude muset stěhovat, pokud tomu neodpovídá jeho právní a životní situace.

Stejně tak není potřeba očekávat, že začne nové pečující osoby okamžitě oslovovat „maminko“ a „tatínku“. Oslovení se může vyvíjet postupně a mělo by respektovat vztahy, jazyk i přání dítěte. Metodika MPSV upozorňuje, že používání rodičovských označení už během seznamování může na dítě působit jako tlak na rychlé rozhodnutí.

Menším dětem nebo dětem, které se obtížně orientují v čase, může pomoci jednoduchý obrázkový plán dne. Starší dítě může mít nejbližší program napsaný na papíře nebo v telefonu.

Nejde o to naplánovat každý okamžik. Smyslem je umožnit dítěti předvídat alespoň nejbližší část dne.

Klidné přijetí neznamená nezájem

Rodina může mít přirozenou potřebu dítě slavnostně přivítat. Připraví výzdobu, dárky, fotografování nebo setkání s příbuznými. Velké množství nových lidí, podnětů a očekávání však může být pro dítě zatěžující.

Klidné přijetí mu dává možnost nejprve se rozhlédnout a poznat prostředí vlastním tempem.

V prvních hodinách obvykle stačí:

• představit členy domácnosti,
• ukázat místo na spaní, koupelnu a toaletu,
• vysvětlit, kde je jídlo a pití,
• říci, který dospělý bude dítěti dostupný,
• popsat nejbližší část dne,
• nechat dítě chvíli pozorovat a rozhodnout se, co chce prozkoumat.

Není nutné během prvního odpoledne představit širší rodinu, sousedy, školu, kroužky a celý budoucí program. Nové lidi i informace lze přidávat postupně.

Také dárky je vhodné volit střídmě. Jeden praktický nebo příjemný předmět může dítě potěšit. Velké množství věcí však může vytvářet tlak na radost a vděčnost v situaci, kdy dítě současně prožívá nejistotu nebo ztrátu.

National Child Traumatic Stress Network upozorňuje, že samotné přemístění do pěstounské péče může být pro dítě matoucí a zahlcující. Doporučuje používat jednoduchý jazyk, opakovaně zjišťovat, co dítě potřebuje, pomáhat mu porozumět dalším krokům a zbytečně nezvyšovat napětí prostředí.

Známé věci pomáhají zachovat kontinuitu

Oblečení, hračka, deka, fotografie, batoh nebo jiný osobní předmět mohou dospělým připadat opotřebované či bezcenné. Pro dítě však mohou být spojeny s konkrétním člověkem, místem nebo obdobím života.

Osobní věci dítěte proto není vhodné bez vysvětlení vyhazovat, nahrazovat nebo ukládat mimo jeho dosah.

Pokud je třeba oblečení či jiné předměty z hygienických nebo bezpečnostních důvodů vyprat, vyčistit či jinak ošetřit, je vhodné dítěti přiměřeně vysvětlit, co se s nimi bude dít. Je-li to možné, mělo by se na rozhodování podílet a vědět, že o své věci nepřijde.

Kontinuitu mohou podporovat také známé prvky každodennosti:

• přibližně podobný čas usínání,
• známé nebo oblíbené jídlo,
• píseň či pohádka před spaním,
• způsob úpravy vlasů,
• oslovení, na které je dítě zvyklé,
• pokračování v některé známé aktivitě,
• zachování důležitých vztahů podle individuálního plánu dítěte.

Kontakt s biologickou rodinou, sourozenci nebo předchozími pečujícími osobami se vždy řídí situací dítěte, jeho bezpečím, právními rozhodnutími a dohodnutým plánem. Nelze jej nastavit pouze podle obecného doporučení.

Materiály PRIDE však připomínají, že je důležité podle individuální situace vytvářet „mosty“ mezi lidmi a prostředími, která jsou pro dítě významná. Patří sem sdílení informací, návštěvy, komunikace i pomoc dítěti porozumět přechodu.

Zachování návaznosti neznamená, že se v nové rodině nesmí nic změnit. Pomáhá však zabránit tomu, aby dítě současně přišlo o všechny známé body svého života.

Důvěru a blízkost nelze urychlit

Některé dítě dospělého při prvním setkání obejme, vyhledává jeho pozornost a rychle působí důvěrně. Jiné se doteku vyhýbá, nemluví nebo si udržuje odstup.

Ani jedna reakce sama o sobě nevypovídá o tom, jak se bude vztah dále vyvíjet.

Dítě nemá být nuceno:

• objímat nebo líbat členy rodiny,
• sedět někomu na klíně,
• udržovat oční kontakt,
• vyprávět o své minulosti,
• fotografovat se,
• projevovat radost nebo vděčnost,
• používat určité rodinné oslovení.

Pečující osoba může blízkost nabízet, ale současně potřebuje sledovat reakce dítěte. Některému pomáhá sedět poblíž dospělého. Jiné se cítí bezpečněji, když si může udržet větší odstup a samo rozhodnout, kdy se přiblíží.

Důvěra nevzniká jedním silným okamžikem. Roste z opakovaných zkušeností, že dospělý přijde, když to slíbil, zajistí základní potřeby, respektuje přiměřené odmítnutí, bezpečně udrží hranici a po konfliktu ve vztahu pokračuje.

První pravidla mají chránit, ne zahltit

Každá domácnost potřebuje hranice, které chrání dítě i ostatní členy rodiny. První dny však obvykle nejsou vhodné pro dlouhý výklad všech domácích zvyklostí.

Nejdříve je užitečné vysvětlit pravidla týkající se:

• fyzického bezpečí,
• neubližování sobě ani druhým,
• soukromí členů domácnosti,
• bezpečného zacházení se zvířaty,
• míst, kam dítě nemůže vstupovat bez dospělého,
• způsobu, jak si říci o jídlo, pomoc nebo přestávku.

Další pravidla lze přidávat postupně. Dítě nemusí během prvního dne znát přesný systém domácích prací, kapesného, návštěv, používání telefonu ani všech rodinných povinností.

Hranice mají být stručné a srozumitelné. Dospělý může například říci:

„Když se zlobíme, můžeme o tom mluvit nebo si dát odstup. Nenechám nikoho, aby ubližoval sobě ani druhým.“

Individuální přístup neznamená, že pro dítě neplatí žádná pravidla. Znamená, že způsob jejich vysvětlování a podpory odpovídá jeho věku, možnostem a zkušenostem.

Jídlo, spánek a hygiena mohou být citlivými oblastmi

Po základní orientaci v domácnosti přicházejí opakující se každodenní situace. Právě při jídle, usínání nebo osobní hygieně se mohou nejistota a odlišné zkušenosti dítěte projevovat výrazněji.

Dítě nemusí znát jídla, která rodina běžně připravuje. Může jíst velmi rychle, odmítat usednout ke stolu, schovávat potraviny nebo potřebovat opakované ujištění, že další jídlo skutečně přijde.

Takové jednání může mít různé příčiny. Může souviset s předchozí zkušeností nedostatku nebo nepředvídatelnosti, se zdravotním stavem, smyslovou citlivostí či vývojovou úrovní. Důvodem může být také to, že dítě nabízená jídla jednoduše nezná.

Pomáhá například:

• nabídnout vedle nového jídla také jednoduchou známou možnost,
• ukázat, kde je dostupné pití,
• říci, kdy bude další jídlo,
• nevytvářet z prvních společných stolování zkoušku správného chování,
• výrazné nebo dlouhodobé obtíže konzultovat s pediatrem.

Také večer může přinášet nejistotu. Nový pokoj, jiné zvuky, tma nebo zavřené dveře mohou zvyšovat napětí. Dítě může opakovaně vstávat, volat dospělého nebo odmítat usnout.

Užitečný bývá jednoduchý a opakující se večerní postup, informace o tom, kde bude dospělý, a jasný způsob, jak si dítě může přivolat pomoc.

Americká akademie pediatrie doporučuje dětem se zkušeností s traumatem vytvářet předvídatelný rytmus dne, jídla a usínání a nabízet jednoduché možnosti volby odpovídající jejich věku. Zároveň upozorňuje, že pečující osoby by neměly reakce dítěte automaticky chápat jako osobní odmítnutí.

Citlivost vyžaduje také koupání, převlékání a další situace spojené s tělesným soukromím. Dospělý by měl podle věku dítěte vysvětlit, co se bude dít, nabídnout přiměřenou možnost volby a respektovat jeho tělesné hranice.

Z jediné reakce dítěte není vhodné vyvozovat konkrétní minulou zkušenost. Výrazné nebo trvající obtíže je namístě konzultovat s odborníky, kteří znají situaci dítěte.

První reakce je užitečné pozorovat, ne rychle hodnotit

Některé dítě se po příchodu chová velmi tiše, zdvořile a přizpůsobivě. Jiné je neklidné, dotýká se všech věcí nebo opakovaně zkouší hranice. Další působí dojmem, že se ho změna téměř netýká.

Výrazná přizpůsobivost nemusí znamenat, že se dítě cítí bezpečně. Může se snažit nezpůsobit problém, odhadovat očekávání dospělých nebo skrývat své potřeby.

Stejně tak neklid, odmítání nebo potřeba kontroly nemusejí znamenat, že dítě rodinu odmítá. Může jít o způsob, kterým se snaží zvládnout nejistotu a množství změn.

Užitečnější než rychlé hodnocení je pozorovat:

• ve kterých situacích se napětí zvyšuje,
• co dítěti pomáhá znovu se zorientovat,
• jak dává najevo únavu, hlad nebo přetížení,
• koho vyhledává, když potřebuje pomoc,
• jak reaguje na změny, blízkost a hranice,
• které známé činnosti mu přinášejí úlevu.

National Child Traumatic Stress Network doporučuje pečující osoby předem připravovat na různé reakce dítěte během přechodu, například stažení, nepřátelství, shromažďování věcí nebo zkoušení hranic. Lepší porozumění těmto reakcím snižuje riziko, že je dospělí budou chápat jako osobní útok.

Jednotlivé projevy však není vhodné rychle diagnostikovat ani je všechny vysvětlovat traumatem. Chování dítěte může mít více současně působících příčin.

Adaptuje se celá rodina

Příchod dítěte nemění pouze jeho život. Proměňuje také každodennost pečujících osob a dětí, které už v domácnosti žijí.

Ostatní děti mohou prožívat radost, zvědavost a potřebu pomáhat. Současně se mohou obávat ztráty pozornosti rodičů, sdílení prostoru nebo narušení svých věcí a zvyklostí.

Neměly by nést odpovědnost za to, zda se nové dítě v rodině dobře adaptuje. Nemají se stát jeho vychovateli, tlumočníky ani terapeuty.

Dospělí jim mohou předem vysvětlit:

• co se pravděpodobně změní,
• které osobní věci a prostory zůstanou chráněné,
• že nové dítě může reagovat jinak, než jsou zvyklé,
• že konflikty řeší dospělí,
• že také jejich otázky a pocity mají v rodině místo.

Vzájemný vztah dětí nelze urychlit očekáváním okamžité sourozenecké blízkosti. Vhodnější je postupné seznamování a ochrana soukromí každého dítěte.

Také širší rodině je vhodné předem vysvětlit, že dítě nemusí chtít mluvit, odpovídat na otázky, objímat se ani fotografovat. První dny obvykle nejsou vhodné pro velké množství návštěv.

Adaptují se rovněž pečující osoby. Mohou prožívat únavu, nejistotu, zklamání nebo obavy, zda reagují správně. Tyto pocity samy o sobě neznamenají, že přijetí dítěte selhává. Ukazují, že se celá rodina vyrovnává s významnou změnou.

MPSV výslovně uvádí, že adaptační období může být náročné nejen pro dítě, ale také pro žadatele a další členy rodiny.

Podporu je vhodné využít dříve, než vznikne krize

Pěstouni a osvojitelé mohou mít pocit, že by první období měli zvládnout sami. Mohou se obávat, že žádost o pomoc bude působit jako známka nepřipravenosti.

Včasná konzultace však může zachytit nejistotu dříve, než se dále zvětší.

Podle druhu péče a konkrétní situace se lze obrátit například na:

• pracovníka OSPOD odpovědného za situaci dítěte,
• krajský úřad zapojený do procesu zprostředkování,
• doprovázející organizaci u pěstounské péče,
• pediatra,
• psychologa nebo jiného odborníka se zkušeností s náhradní rodinnou péčí,
• organizaci poskytující podporu osvojitelům.

Konzultaci je vhodné vyhledat například při:

• chybějících nebo rozporných informacích o dítěti,
• nejasnostech kolem léků a zdravotní péče,
• výrazných obtížích se spánkem, jídlem nebo hygienou,
• opakovaných útěcích,
• závažném ohrožování sebe nebo druhých,
• silných reakcích před kontaktem s biologickou rodinou nebo po něm,
• výrazném zatížení ostatních dětí v domácnosti,
• pocitu pečujících osob, že už nedokážou reagovat bezpečně.

Při bezprostředním ohrožení zdraví nebo života je nutné využít neodkladnou zdravotní nebo krizovou pomoc.

Podpora rodiny se nemá zaměřovat pouze na chování dítěte. Prostor potřebují také pečující osoby a ostatní členové domácnosti.

Bezpečí vzniká v každodenních zkušenostech

První dny a týdny mohou být klidné, chaotické, radostné i bolestivé zároveň. Jejich cílem není okamžité vytvoření blízkého rodinného vztahu, ale postupné budování dostatečně bezpečného a srozumitelného prostředí.

Dítě potřebuje vědět, kdo mu pomůže, co bude přibližně následovat a že jeho potřeby i osobní hranice mají význam. Potřebuje také zažívat, že chyba, odmítnutí nebo konflikt automaticky nevedou k dalšímu opuštění.

Důvěra se vytváří v drobných každodenních situacích: v připraveném jídle, návratu dospělého v domluvený čas, respektovaném odmítnutí, klidně udržené hranici i rozhovoru, který pokračuje poté, co se něco nepovedlo.

První týdny adaptační proces neuzavírají. Mohou však položit základ zkušenosti, že nové prostředí je předvídatelné, dospělí unesou otázky i silné emoce a dítě nemusí své místo získávat tím, že potlačí vlastní potřeby.

Použité odborné zdroje

• Ministerstvo práce a sociálních věcí: Metodika pro proces výběru náhradní rodiny pro dítě v evidenci krajského úřadu.
• Odborná příprava PRIDE pro náhradní rodiče: Příručka pro lektora.
• National Child Traumatic Stress Network: Easing Foster Care Placement – A Practice Brief.
• American Academy of Pediatrics: Parenting After Trauma – Understanding Your Child’s Needs.