Dítě může přijít do rodiny, která je připravena pečovat o ně, chránit je a přijmout je mezi sebe. Přesto se nemusí od prvních dnů chovat tak, jako by se cítilo bezpečně.
Některé děti vyhledávají blízkost velmi rychle. Jiné zůstávají ostražité, odmítají pomoc nebo působí dojmem, že nikoho nepotřebují. Mohou se silně přimknout k jednomu člověku a obtížně snášet jeho nepřítomnost. Stejně tak mohou na projevy péče reagovat odstupem, podrážděním nebo snahou mít situaci pod kontrolou.
Takové chování samo o sobě neznamená, že dítě nový domov odmítá nebo že si nedokáže vytvořit vztah. Může souviset s jeho předchozími zkušenostmi, současnou nejistotou, vývojovou úrovní i dalšími okolnostmi. Důvěra a pocit bezpečí se v novém vztahu teprve začínají vytvářet.
Vztahová vazba nevzniká samotným příchodem dítěte do rodiny ani právním rozhodnutím o jeho péči. Rozvíjí se prostřednictvím opakované zkušenosti, že pečující osoba zůstává dostupná, přiměřeně reaguje na potřeby dítěte a pomáhá mu zvládat náročné situace.
Příchod do bezpečného prostředí ještě neznamená, že se dítě cítí bezpečně
Dospělí obvykle posuzují bezpečí podle současné situace. Vidí, že dítě má kde spát, pravidelně jí, nikdo mu neubližuje a lidé kolem něj se snaží jednat laskavě a předvídatelně.
Dítě však do nové rodiny nevstupuje bez předchozích zkušeností. Přináší si zkušenosti z dřívějších vztahů, které mohou ovlivňovat jeho očekávání od nových lidí.
Co se stane, když bude něco potřebovat? Zůstane dospělý nablízku? Jak zareaguje na pláč, strach nebo vztek? Může péče náhle skončit?
Pokud dítě zažilo zanedbávání, dlouhodobou nedostupnost péče, nepředvídatelné reakce nebo opakované změny pečujících osob, může pro ně být obtížnější spoléhat na to, že současná situace bude trvat. Samotné ujištění, že je nyní v bezpečí, proto nemusí stačit.
Pocit bezpečí vzniká především zkušeností. Dítě postupně zjišťuje, zda se pečující osoba vrací, zda dodržuje přiměřené sliby a zda dokáže chránit. Významné je také to, zda zůstává ve vztahu ve chvílích, kdy je dítě rozrušené, odmítavé nebo obtížně srozumitelné.
Předchozí vztahy mohou ovlivnit očekávání dítěte od nových lidí. Neurčují však neměnným způsobem jeho další vývoj. Dítě může vytvářet významné a bezpečné vztahy také s pěstouny, osvojiteli nebo jinými stálými pečujícími osobami. Potřebuje k tomu především čas, stabilitu a opakovanou zkušenost dostupné péče.
Co znamená vztahová vazba neboli attachment
Pojmem vztahová vazba, v odborné literatuře označovaným také jako attachment, rozumíme vztah dítěte ke konkrétní osobě, ke které se obrací zejména ve chvílích ohrožení, bolesti, strachu, únavy nebo nejistoty.
Nejde pouze o to, koho má dítě rádo nebo s kým si dobře hraje. Podstatné je, zda může pečující osobu využívat jako zdroj ochrany, uklidnění a pomoci.
Když se dítě cítí dostatečně bezpečně, může se od dospělého vzdálit, objevovat okolí, učit se a navazovat další vztahy. Ve chvíli nejistoty se k němu může znovu přiblížit. Vztahová vazba tak nepodporuje pouze hledání ochrany. Vytváří také podmínky pro postupnou samostatnost.
Attachment není neměnná vlastnost dítěte ani jednoduchá charakteristika jeho osobnosti. Vztahuje se ke konkrétním lidem. Dítě může mít s různými pečujícími osobami odlišné zkušenosti a rozdílné způsoby, jak u nich hledá blízkost a pomoc.
Vývoj vztahové vazby ovlivňuje více okolností. Patří mezi ně věk a temperament dítěte, jeho zdravotní a vývojový stav, dosavadní péče, současná citlivost pečujících osob i stabilita prostředí.
Kvalitu vztahu proto nelze spolehlivě posuzovat podle jediného nápadného projevu. Silné přimknutí, odmítání doteku ani výrazná samostatnost samy o sobě neukazují, jaký vztah si dítě ke konkrétní osobě vytváří.
Způsob hledání bezpečí se mění s věkem
U malého dítěte se potřeba vztahového bezpečí často projevuje přímo. Dítě pláče, natahuje ruce, přibližuje se k dospělému, sleduje ho pohledem nebo hledá tělesnou blízkost.
U staršího dítěte nebo dospívajícího bývají stejné potřeby méně nápadné. Dítě může potřebovat vědět, kde pečující osoba je, zda se vrátí, bude dostupná po příchodu ze školy nebo pomůže, když nastane problém. To, že už nevyhledává tělesnou blízkost jako malé dítě, neznamená, že vztahovou oporu nepotřebuje.
Také odmítání pomoci může mít v různém věku jiný význam. U dospívajícího může částečně souviset s běžnou potřebou větší samostatnosti. V některých situacích se k němu ale může přidávat nejistota, zda je možné se na dospělého spolehnout.
Chování proto potřebujeme chápat s ohledem na věk dítěte, jeho vývojovou úroveň, konkrétní situaci a vztah, ve kterém se odehrává.
Dítě si vytváří očekávání podle opakovaných zkušeností
Malé dítě si péči nedokáže vysvětlovat stejným způsobem jako dospělý. Postupně však získává zkušenost s tím, co se obvykle stane, když má hlad, bojí se, něco ho bolí nebo potřebuje blízkost.
Jestliže dospělý jeho signály většinou zaznamená a přiměřeně na ně reaguje, dítě může postupně očekávat, že pomoc bude dostupná. Neznamená to, že pečující osoba musí pokaždé reagovat okamžitě nebo dokonale. Důležitá je převažující zkušenost, že potřeby dítěte mají význam a vztah zůstává zachován.
Pokud byla péče dlouhodobě nepředvídatelná nebo nedostupná, může to přispívat k jiným způsobům zvládání nejistoty.
Některé děti například méně dávají najevo potřebu blízkosti. Jiné ji mohou projevovat velmi intenzivně. Další se mohou snažit více kontrolovat průběh situace nebo chování dospělého.
Takové vysvětlení ale nelze používat mechanicky. Stejný projev může mít u různých dětí rozdílné souvislosti. Chování může být ovlivněno také temperamentem, úzkostí, aktuálním stresem, vývojovou úrovní, zdravotním stavem nebo neurovývojovými obtížemi.
Vedle otázky „Proč se dítě tak chová?“ proto může být užitečné ptát se také: „Co se právě snaží zvládnout a jakou pomoc v této chvíli potřebuje?“
Tento pohled neznamená přijímat každé chování bez hranic. Pomáhá oddělit dítě od jeho projevu a hledat reakci, která současně chrání bezpečí, zachovává vztah a nabízí srozumitelnou hranici.
Jak se vztahová nejistota může projevovat
Neexistuje jeden typický obraz dítěte, které zažilo změnu péče. Děti se liší věkem, temperamentem, zdravotním stavem, vývojovou úrovní i životním příběhem.
Některé dítě se může chovat výrazně samostatně a o pomoc si téměř neříkat. Když se zraní nebo rozruší, dospělého odstrčí, odejde nebo tvrdí, že se nic nestalo.
Jiné dítě může potřebovat velmi častou blízkost. Obtížně snáší odloučení, opakovaně kontroluje, kde pečující osoba je, a silně reaguje i na běžné změny programu.
U některých dětí se může objevovat snaha řídit dospělého nebo přebírat odpovědnost, která neodpovídá jejich věku.
Další dítě navazuje rychlý a málo rozlišený kontakt s dospělými, které téměř nezná. Ani tento projev nelze hodnotit izolovaně. Otevřenost vůči lidem, společenský temperament nebo impulzivita samy o sobě neznamenají poruchu vztahové vazby.
Jednotlivý projev neumožňuje určit typ vztahové vazby ani stanovit diagnózu. Je potřeba sledovat širší souvislosti: jak dítě jedná v různých situacích, ke komu se obrací při zátěži, zda dokáže přijmout pomoc a jak se jeho chování proměňuje v čase.
Nejistá vztahová vazba není diagnóza
Pojmy související s attachmentem se v běžné řeči někdy používají velmi volně. O dítěti se například řekne, že „má poruchu attachmentu“, přestože neproběhlo odborné vyšetření.
Nejistá nebo dezorganizovaná vztahová vazba sama o sobě nepředstavuje psychiatrickou diagnózu.
Diagnostické systémy vymezují konkrétní poruchy spojené se závažně narušenými ranými podmínkami péče. Patří mezi ně reaktivní porucha vztahové vazby a porucha dezinhibované sociální angažovanosti.
Jejich diagnostika patří odborníkům a vyžaduje splnění stanovených kritérií. Posouzení musí zohlednit historii péče, vývoj dítěte, jeho fungování v různých vztazích a také další možné psychické, zdravotní nebo neurovývojové obtíže.
Nepřesné používání diagnostických označení může vést k tomu, že různorodé chování dítěte vysvětlíme jedinou příčinou a přehlédneme jiné důležité potřeby nebo okolnosti.
Bezpečí se vytváří v každodenních zkušenostech
Bezpečnou vztahovou vazbu nelze vytvořit jedním silným zážitkem. Stejně tak nelze dítě přesvědčit, aby začalo důvěřovat.
Důvěra se rozvíjí především v běžných situacích, které se opakují každý den – při jídle, odchodu do školy, večerním ukládání, společné hře i během konfliktu.
Právě v těchto chvílích dítě postupně získává zkušenost s tím, zda je pečující osoba dostupná a předvídatelná.
Dostupnost v náročných chvílích
Pro vytváření vztahu není důležité pouze to, jak rodina tráví příjemný čas. Významná je také zkušenost dítěte ve chvíli, kdy je unavené, vystrašené, nemocné, rozrušené nebo se mu něco nepodaří.
Pečující osoba nemusí okamžitě odstranit všechny obtíže. Může však zůstat přítomná, pomoci dítěti situaci zvládnout a postupně mu umožňovat získávat zkušenost, že silná emoce sama o sobě nemusí vést ke ztrátě vztahu.
Někdy dítě pomoc nepřijme hned. Dospělý může nabídku podpory zachovat bez toho, aby blízkost vynucoval.
Citlivost k signálům dítěte
Citlivá péče znamená, že si dospělý všímá signálů dítěte, pokouší se jim porozumět a reaguje způsobem přiměřeným jeho věku a situaci. Neznamená plnit každé přání ani zabránit veškeré frustraci.
Některé dítě přijímá uklidnění prostřednictvím doteku. Jiné se při dotyku cítí nejistě a potřebuje, aby dospělý zůstal poblíž bez naléhání. Dalšímu může pomoci krátké vysvětlení toho, co se právě děje.
Pečující osoba nemusí vždy předem přesně vědět, co dítě potřebuje. Důležitá je ochota sledovat jeho reakci a podle ní svou odpověď upravovat.
Citlivost tedy nespočívá v bezchybnosti. Spočívá ve snaze dítěti rozumět a průběžně hledat způsob kontaktu, který odpovídá jeho potřebám a který může přijmout.
Předvídatelnost a stabilita
Dětem pomáhá, když mohou alespoň přibližně rozumět tomu, co je čeká. Pravidelný rytmus dne, srozumitelné přechody a předem oznámené změny mohou snižovat množství situací, které musí zvládat bez přípravy.
Předvídatelnost neznamená, že se program rodiny nikdy nesmí změnit.
Pomáhá, když dospělý změnu pojmenuje, přiměřeně vysvětlí a dítěti ukáže, co zůstává stejné.
Stabilitu nevytváří pouze každodenní chování rodiny. Ovlivňuje ji také širší systém péče. Význam má plánování, spolupráce odborníků, předávání důležitých informací i omezení zbytečných změn školy, služeb nebo pečujících osob.
Společné zvládání emocí
Silně rozrušené dítě zpravidla nedokáže okamžitě přemýšlet o důsledcích svého jednání ani přijímat dlouhé vysvětlování. Nejprve potřebuje získat alespoň určitou míru klidu.
Pečující osoba může pomoci svým hlasem, tempem řeči, vzdáleností nebo několika krátkými větami. Teprve později lze společně mluvit o tom, co se stalo, a hledat přijatelnější způsob řešení.
Tomuto procesu se někdy říká koregulace. Dítě rozvíjí schopnost zvládat emoce také prostřednictvím zkušenosti s dostupným dospělým, který mu při regulaci pomáhá.
Koregulace neznamená, že dospělý převezme za dítě všechny emoce nebo zabrání každému rozrušení. Nabízí mu oporu, zatímco se jeho vlastní schopnosti regulace postupně rozvíjejí.
Více o tomto tématu najdete v článku
o náročném chování dítěte a podpoře seberegulace.
Hranice, které neohrožují vztah
Pocit bezpečí nevytváří prostředí bez pravidel. Dítě potřebuje vědět, že dospělý dokáže chránit je, ostatní členy rodiny i společný prostor.
Hranice jsou užitečné tehdy, když jsou srozumitelné, přiměřené a pokud možno předvídatelné. Dospělý může zastavit nebezpečné nebo ubližující jednání, aniž by dítě ponižoval, označoval je za špatné nebo mu vyhrožoval ztrátou vztahu.
Může například říci: „Nenechám tě bít druhé. Pomohu ti zastavit se.“
Takové sdělení nepřijímá ubližující chování. Současně dítěti ukazuje, že odpovědnost za bezpečí přebírá dospělý a vztah kvůli náročné situaci nekončí.
Respekt k tempu dítěte
Pěstouni nebo osvojitelé mohou doufat, že dítě bude brzy přijímat dotek, sdílet své pocity, používat rodinná oslovení nebo otevřeně projevovat náklonnost.
Dítě však může potřebovat více času. Naléhání na fyzickou blízkost, důvěrnost, určité oslovení nebo projevy vděčnosti skutečný pocit bezpečí nevytváří.
Vztah se může lépe rozvíjet tam, kde jsou respektovány tělesné a vztahové hranice dítěte. Blízkost pak nemusí být povinností ani důkazem toho, že přijetí do rodiny probíhá správně.
Dítě může důvěru nejprve projevovat velmi nenápadně – třeba tím, že požádá o pomoc, dovolí dospělému zůstat poblíž nebo se po konfliktu vrátí do společného prostoru.
Důležitá není bezchybnost, ale možnost vztah opravovat
Žádný dospělý nedokáže vždy správně rozpoznat, co dítě potřebuje. Také v bezpečných rodinách vznikají nedorozumění, konflikty a chvíle, kdy pečující osoba reaguje ostřeji nebo méně citlivě, než by si později přála.
Pro dítě je významné také to, co se děje potom.
Dospělý se může k situaci vrátit, pojmenovat svůj podíl a pokusit se obnovit kontakt. Může říci, že mluvil příliš ostře, že situaci nepochopil nebo že potřeboval chvíli na uklidnění.
Omluva nemusí rušit stanovenou hranici ani snižovat rodičovskou autoritu. Může dítěti nabídnout zkušenost, že vztah dokáže unést chybu, konflikt i následnou opravu.
Odpovědnost za obnovení kontaktu navíc neleží pouze na dítěti.
Minulost dítěte a nový vztah nestojí proti sobě
Budování vztahu v náhradní rodině nevyžaduje, aby dítě přestalo myslet na biologickou rodinu, předchozí pečující osoby nebo prostředí, ve kterém dříve žilo.
Dítě může navazovat vztah s novými pečujícími osobami a současně prožívat loajalitu, smutek, obavy nebo zájem o lidi ze svého předchozího života. Tyto vztahy a emoce se nemusejí vzájemně vylučovat.
Také reakce dítěte před kontaktem s biologickou rodinou nebo po něm nemusí znamenat odmítnutí současných pečujících osob. Kontakt může otevírat různé pocity, vzpomínky a otázky, které dítě zatím nedokáže vyjádřit slovy.
Více o této oblasti vysvětluje článek
o kontaktu dítěte s biologickou rodinou.
Respektující zacházení s minulostí neznamená popírat případné zanedbávání nebo ohrožení. Znamená oddělovat potřebu bezpečí a pravdivého pojmenování událostí od znehodnocování lidí, k nimž může mít dítě složitý a významný vztah.
Nový vztah se nemusí prosadit proti vztahům předchozím. Může se rozvíjet vedle nich a postupně se stát dalším stabilním místem v životě dítěte.
Budování vztahu může být náročné také pro pečující osoby
Pěstouni a osvojitelé mohou do vztahu vstupovat s přáním nabídnout dítěti bezpečí, přijetí a rodinné zázemí. Pokud dítě jejich blízkost odmítá, nedůvěřuje jim nebo se obrací spíše k jiným lidem, může to být bolestivé.
Mohou se objevovat pocity selhání, bezmoci, nejistoty nebo osobního odmítnutí.
Chování dítěte přitom nemusí být hodnocením kvality ani opravdovosti současného dospělého. Může souviset s předchozími zkušenostmi dítěte, současnou nejistotou nebo dalšími potřebami a okolnostmi.
Současně nelze očekávat, že pečující osoby budou dlouhodobě poskytovat stabilní a citlivou péči bez vlastní podpory. Vyčerpání a dlouhodobý stres mohou ztížit schopnost vnímat signály dítěte a reagovat na ně s potřebným klidem.
Odpočinek, doprovázení, pomoc širší rodiny a možnost bezpečně mluvit o obtížných emocích proto mohou být důležitou podmínkou stability celé rodiny.
Podpora pečujících osob je současně podporou dítěte a jeho vztahů.
Vztahová vazba a trauma nejsou totéž
Vztahová vazba a trauma spolu mohou souviset, ale označují rozdílné oblasti.
Vztahová vazba se týká vztahu dítěte ke konkrétní pečující osobě a způsobu, jakým v tomto vztahu hledá ochranu, blízkost a pomoc.
Traumatický stres souvisí s reakcemi na prožité ohrožení.
Dítě se zkušeností s traumatem může současně vytvářet bezpečný vztah s pečující osobou. Stejně tak vztahové obtíže nelze automaticky vysvětlovat traumatem.
Podobně vypadající chování může souviset také s vývojovou úrovní, aktuálním stresem, zdravotním stavem, neurovývojovými obtížemi nebo dalšími okolnostmi.
Proto je důležité neposuzovat dítě pouze prostřednictvím jediné vysvětlující kategorie. Podrobněji se tématu věnuje článek
Trauma u dítěte v náhradní rodinné péči.
Kdy může pomoci odborná podpora
Každý vztah potřebuje čas a jednotlivá obtížná situace ještě neznamená, že se vztahová vazba nevytváří. Odbornou podporu však není nutné odkládat až do chvíle, kdy je rodina zcela vyčerpaná.
Konzultace může být vhodná zejména tehdy, když:
- se dlouhodobě nedaří dítě uklidnit nebo po konfliktech obnovovat kontakt;
- dítě ve vztahu působí trvale silně vystrašeně či odpojeně;
- dítě nepřijímá pomoc ani ve chvílích bolesti nebo ohrožení;
- navazuje rizikově nerozlišené vztahy s neznámými dospělými;
- objevuje se závažná agresivita, sebepoškozování nebo jiné ohrožující jednání;
- každodenní fungování dítěte nebo rodiny je výrazně narušeno;
- pečující osoby prožívají dlouhodobé vyčerpání, bezmoc nebo obavu, že nedokážou reagovat bezpečně.
Odborné posouzení by nemělo vycházet pouze ze seznamu jednotlivých projevů. Potřebuje zohlednit vývoj dítěte, jeho zdravotní a psychický stav, předchozí péči, současné vztahy, školní prostředí i fungování celé rodiny.
Důležité je také rozlišovat vztahovou nejistotu, následky traumatu, neurovývojové obtíže a další psychické nebo zdravotní okolnosti. Mohou se navzájem ovlivňovat, nejsou však totožné.
Vhodný odborník by měl mít zkušenost s vývojem dítěte, náhradní rodinnou péčí, attachmentem a traumatem. Podpora by měla podle potřeb dítěte zahrnovat také pečující osoby a jeho běžné prostředí.
Jejím cílem není přimět dítě k rychlému projevu náklonnosti ani slíbit konkrétní podobu vztahu. Smyslem je lépe porozumět jeho potřebám, posílit bezpečné způsoby kontaktu a hledat postup odpovídající konkrétnímu dítěti a rodině.
Vztahová vazba se buduje postupně
Pocit bezpečí nevzniká ve chvíli, kdy dítě překročí práh nového domova. Vytváří se postupně prostřednictvím mnoha běžných zkušeností.
Dítě zjišťuje, zda dospělý zůstává dostupný, když se něco nedaří. Zda dokáže chránit, aniž by ponižoval. Zda respektuje jeho tempo. Zda se po nedorozumění vrátí a pomůže vztah obnovit.
Některé děti začnou péči přijímat poměrně rychle. Jiné potřebují delší dobu a jejich cesta k důvěře může být nerovnoměrná. Období větší blízkosti se mohou střídat s odstupem nebo nejistotou.
Takový průběh sám o sobě nemusí znamenat, že vztah selhává.
Vztahovou vazbu nelze uspěchat ani vynutit. Lze však vytvářet podmínky, ve kterých se důvěra může rozvíjet: stabilní a citlivou péči, respekt k tempu dítěte, srozumitelné hranice a ochotu vztah po náročných chvílích znovu obnovovat.
Zdroje
American Academy of Pediatrics – Childhood Attachment Patterns and Disorders
Center on the Developing Child at Harvard University – A Guide to Serve and Return
Center on the Developing Child at Harvard University – Developmental Environments
Uvažujete o přijetí dítěte do rodiny?
Témata vztahové vazby, bezpečí a potřeb dítěte jsou součástí příprav budoucích pěstounů a osvojitelů. Přípravy PRIDE nabízejí prostor porozumět tomu, co může dítě při příchodu do nové rodiny potřebovat.