Náročné chování dítěte v náhradní rodinné péči: jak podporovat seberegulaci

Náročné chování dítěte v náhradní rodinné péči může mít
mnoho podob. Dítě prudce reaguje na zdánlivě malou změnu, odmítne běžný
požadavek, začne křičet, udeří druhé dítě, uteče do pokoje nebo přestane
komunikovat. Po chvíli samo nedokáže vysvětlit, co se vlastně stalo.
Pečující osoba přitom potřebuje rychle rozhodnout, zda má trvat na splnění
požadavku, nabídnout pomoc, ponechat dítěti prostor, nebo především chránit
ostatní.

Chování, které je pro dítě i jeho okolí náročné, může mít mnoho příčin.
Dítě někdy pravidlo zná, ale v dané chvíli nedokáže využít schopnosti,
které má za klidnějších okolností. Jindy se brání požadavku, nerozumí
situaci, reaguje na únavu, bolest, nejistotu nebo nečekanou změnu.
Význam mohou mít také jeho předchozí zkušenosti, vývojové možnosti,
zdravotní stav nebo neurovývojové odlišnosti či obtíže.

Porozumět chování neznamená všechno dítěti dovolit. Úkolem dospělého je
současně chránit bezpečí, zachovávat srozumitelné hranice a pomáhat dítěti
rozvíjet schopnosti, které zatím nedokáže používat samostatně.

Co znamená seberegulace dítěte

Seberegulace je schopnost ovlivňovat vlastní pozornost, emoce, tělesné
napětí a jednání tak, aby člověk mohl přiměřeně reagovat na situaci.
Dítě ji využívá například tehdy, když chvíli počká, přijme změnu plánu,
zastaví impulzivní reakci, požádá o pomoc nebo se po rozrušení postupně
vrátí do rovnováhy.

Nejde tedy pouze o poslušnost. Dítě může navenek splnit požadavek,
a přesto zůstat silně vystrašené nebo přetížené. Stejně tak hlasitý
nesouhlas nemusí automaticky znamenat, že se dítě nechce ovládat.
Může ukazovat, že zatím nemá dostatečné prostředky, jak své napětí
zvládnout jiným způsobem.

Seberegulace souvisí také s

takzvanými exekutivními funkcemi
.
Ty pomáhají člověku udržet pozornost, pamatovat si pravidlo, plánovat
další krok, měnit postup a brzdit impulzivní jednání. Nejsou při
narození hotové. Vyvíjejí se postupně prostřednictvím zrání,
zkušeností, vztahů a opakovaného nácviku.

Schopnost dítěte zvládnout konkrétní situaci proto nelze posuzovat pouze
podle jeho kalendářního věku. Důležitá je také skutečná úroveň jeho
vývojových, komunikačních a regulačních dovedností. Stejné dítě navíc
může určitou situaci jeden den zvládnout a jindy potřebovat výrazně větší
pomoc. Rozdíl může způsobit únava, hlad, nemoc, stres nebo množství
předchozích nároků.

Dítě se učí regulovat s pomocí druhých lidí

Malé dítě se nedokáže uklidňovat stejně jako dospělý. Nejprve potřebuje,
aby mu s regulací pomáhala pečující osoba. Tato podpora se označuje jako

spoluregulace
.

Spoluregulace stojí na několika vzájemně propojených oblastech. Dítě
potřebuje

bezpečný a podporující vztah
,
přiměřeně předvídatelné prostředí a pomoc s nácvikem konkrétních
dovedností. Dospělý mu nabízí klid, srozumitelně pojmenovává situaci,
pomáhá omezit zahlcení a ukazuje, jak lze silné emoce zvládat
bezpečnějším způsobem.

Taková pomoc není určena pouze malým dětem. Také dospívající mohou
v náročných situacích potřebovat, aby jim někdo pomohl uspořádat
myšlenky, rozdělit problém na menší kroky nebo se předem domluvit,
jak poznají narůstající napětí a jak si řeknou o přestávku.

Spoluregulace neznamená, že dospělý odstraní každé nepohodlí nebo dítěti
umožní vyhnout se všem požadavkům. Podpora má dítěti pomoci situaci
zvládnout. Postupně se mění podle toho, co už dokáže samo.

Chování samo o sobě nevysvětluje, co dítě potřebuje

Křik, útěk, odmítání, ničení věcí nebo agrese popisují, co dítě udělalo.
Samy o sobě však ještě nevysvětlují, proč k tomu došlo.

Podobně vypadající reakce mohou mít různé souvislosti. Dítě může být
unavené, hladové, nemocné nebo v bolesti. Nemuselo správně porozumět
požadavku. Mohlo je zahltit množství lidí, hluk, doteky nebo rychlé
změny. Některé děti potřebují více času na přechod mezi činnostmi.
Jiné obtížně snášejí nejistotu nebo situace, ve kterých nevědí,
co bude následovat.

Do chování se mohou promítat také vztahové zkušenosti, vývojové opoždění
nebo obtíže s pozorností, komunikací a smyslovým zpracováním. Náhlá změna
může souviset i se zdravotním stavem, spánkem, užívanými léky nebo
událostí, o které pečující osoba zatím neví.

Není proto přesné ani užitečné automaticky předpokládat, že dítě jedná
schválně, manipuluje nebo chce dospělého ovládat. Stejně nepřesné by bylo
vysvětlovat každou jeho obtíž traumatem.

Trauma může být jednou ze souvislostí

Část dětí v náhradní rodinné péči má

zkušenost se zanedbáváním, násilím
,
opakovanými změnami pečujících osob, nepředvídatelností nebo jiným
ohrožením. Takové zkušenosti mohou ovlivňovat vnímání bezpečí, důvěru
v dospělé, reakce na stres i schopnost přijímat pomoc.

Dítě se například může

velmi rychle dostat do stavu ohrožení
,
přestože současná situace není objektivně nebezpečná. Může být výrazně
ostražité, obtížně přijímat podporu, prudce reagovat na připomínku
dřívější zkušenosti nebo se naopak stáhnout a přestat odpovídat. Reakce,
která dnes působí nepřiměřeně, mohla mít v minulosti ochranný význam.

Z chování samotného však nelze určit, zda dítě prožilo trauma ani co je
příčinou jeho současných obtíží. Náhradní rodinná péče není diagnóza
a zkušenosti jednotlivých dětí se výrazně liší. Pokud jsou obtíže
dlouhodobé nebo závažné, potřebuje dítě individuální posouzení,
které zohlední jeho vývoj, zdravotní stav, prostředí, vztahy
i dosavadní životní zkušenosti.

Proč někdy nestačí ptát se, zda dítě chce spolupracovat

Pečující osoby často řeší, zda dítě určitý požadavek splnit nechce,
nebo jej v danou chvíli skutečně splnit nedokáže. Mezi těmito možnostmi
však obvykle není ostrá hranice.

Dítě může pravidlu rozumět a současně mít oslabenou schopnost řídit své
jednání. Může chtít situaci zvládnout, ale nedokázat zastavit první
impulz. Jindy se požadavku vědomě brání, protože očekává neúspěch,
bojí se ztráty kontroly nebo si ověřuje, zda se dospělý zachová
předvídatelně. Motivace, porozumění a aktuální kapacita se mohou
navzájem prolínat.

Úkolem dospělého proto není s jistotou odhalit vnitřní příčinu každého
projevu. Užitečnější bývá sledovat opakující se souvislosti:

• Co se dělo před náročnou situací?
• Bylo dítě unavené, hladové, nemocné nebo zahlcené?
• Došlo ke změně plánu, přechodu mezi činnostmi nebo odloučení?
• Rozumělo tomu, co se od něj očekává?
• Zvládá stejný požadavek jindy nebo v jiném prostředí?
• Jakou podporu má tam, kde se mu daří?
• Co obvykle předchází zlepšení nebo zhoršení?
• Dokáže po zklidnění popsat alespoň část svého prožívání?

Pokud dítě pravidelně reaguje prudce při ukončování hry, může potřebovat
včasnější upozornění nebo srozumitelnější přechod. Jestliže se obtíže
objevují především po školním dni, může být důležitá únava a dlouhodobé
úsilí, které dítě vynakládalo, aby ve škole své chování zvládalo.

Skutečnost, že dítě určitou dovednost někdy použije, ještě neznamená,
že ji dokáže využít za všech okolností. Jeho schopnost spolupracovat
závisí také na tom, jak vysoké jsou právě nároky a kolik energie
má k dispozici.

Rozdíl mezi běžným odporem a momentální ztrátou regulační kapacity bývá
nejzřetelnější ve chvíli, kdy napětí prudce vzroste.

Co se může dít při silném rozrušení

Když napětí rychle roste, dítě může mít horší přístup ke schopnostem,
které za klidných okolností ovládá. Obtížněji vnímá delší vysvětlování,
přemýšlí o následcích, vybavuje si domluvená pravidla nebo hledá
přijatelnější způsob jednání. Čím více se situace vyhrocuje, tím méně
prostoru může zbývat pro uvažování a spolupráci.

Silné rozrušení se nemusí projevovat jen křikem nebo agresí. Některé děti
utečou, schovají se nebo začnou neklidně pobíhat. Jiné ztuhnou,
přestanou mluvit, odvracejí pohled nebo působí, jako by přítomné lidi
nevnímaly. Dítě může být po odeznění reakce vyčerpané, zmatené
nebo zahanbené.

V takové chvíli zpravidla není vhodný dlouhý rozhovor o příčinách
a důsledcích. Dítě může slova dospělého slyšet, ale nemusí být schopné
je zpracovat. Domlouvání, opakované otázky nebo požadování okamžité
omluvy pak mohou napětí dále zvyšovat.

Událost bude potřeba řešit, ale až v době, kdy je dítě znovu schopné
přemýšlet, vnímat druhého člověka a alespoň částečně spolupracovat.
V samotném vrcholu rozrušení má přednost bezpečí a snížení zátěže.

Jak reagovat v náročné chvíli

Neexistuje jeden postup, který by fungoval u všech dětí. Jinou podporu
potřebuje malé dítě, jinou dospívající. Některé děti vyhledávají
přítomnost dospělého, jiné v rozrušení potřebují více prostoru.
Základní pořadí priorit však bývá podobné: nejprve zajistit bezpečí,
potom pomoci snížit napětí a teprve následně se vrátit k rozhovoru
a učení.

Nejprve zajistit bezpečí

Pokud dítě ubližuje sobě nebo druhým, je potřeba jednání zastavit.
Dospělý může odvést ostatní děti, odstranit nebezpečné předměty,
zvětšit prostor mezi zúčastněnými nebo přerušit činnost, která se
stala nebezpečnou.

Hranice má být stručná a jednoznačná:

• „Nenechám tě bít.“
• „Tohle není bezpečné. Teď se zastavíme.“
• „Odvedu ostatní děti vedle, aby byly v bezpečí.“
• „Tuhle věc teď uklidím. Vrátíme se k ní, až ji půjde používat
  bezpečně.“

V akutní situaci není hlavním cílem zjistit, kdo konflikt začal,
ani dítě přesvědčit, že reaguje nepřiměřeně. Nejdříve je nutné omezit
riziko dalšího zranění nebo škody.

Improvizované používání fyzické síly může dítě i dospělého ohrozit.
Jestliže se nebezpečné situace opakují, rodina potřebuje individuální
bezpečnostní postup vytvořený s odborníky, kteří znají dítě
a podmínky rodiny.

Dospělý pomáhá snižovat napětí

Situaci ovlivňuje také způsob, jakým dospělý mluví a pohybuje se.
Užitečné bývá zpomalit, ztišit hlas a omezit počet slov. Dítěti
v silném rozrušení obvykle více pomůže jedna krátká a opakovatelná věta
než několik argumentů.

Dospělý může říci například:

• „Jsem tady.“
• „Teď potřebujeme bezpečí.“
• „Budeme o tom mluvit potom.“
• „Můžeš zůstat tady, nebo půjdeme do klidnějšího prostoru.“
• „Nemusíš mi to teď vysvětlovat.“

Některým dětem pomáhá blízkost, jiné ji v této chvíli snášejí obtížně.
Dotek, objetí ani oční kontakt proto není vhodné vynucovat. Dospělý může
nabídnout volbu: „Chceš, abych byl blízko, nebo mám zůstat dál?“ Pokud
dítě nedokáže odpovědět, je vhodné zachovat bezpečnou vzdálenost
a sledovat jeho reakci.

Spoluregulace nevyžaduje, aby byl dospělý dokonale klidný. Potřebuje
však alespoň částečně řídit vlastní jednání. Pokud cítí, že začíná
křičet, vyhrožovat nebo jednat impulzivně, může být bezpečnější,
aby jej vystřídala jiná pečující osoba.

Hranice mohou být pevné a respektující

Respektující reakce nemusí být měkká ani nejasná. Dítě potřebuje vědět,
které jednání je nepřijatelné a co bude následovat. Současně je možné
oddělit dítě od jeho chování.

Místo věty „Jsi agresivní“ lze říci: „Udeřil jsi ho a to není bezpečné.“
Namísto „Zase všechno ničíš“ je přesnější: „Hodil jsi židli. Teď ji
uklidím, aby se nikdo nezranil.“

Taková formulace nesnižuje závažnost situace. Pomáhá však zabránit tomu,
aby dítě slyšelo, že špatné je ono samo. Klidné a předvídatelné hranice
mu současně poskytují oporu, podle které se může v situaci orientovat.

Co může situaci zhoršovat

Během vrcholného rozrušení obvykle nepomáhá:

• dlouhé vysvětlování a opakované domlouvání;
• otázka „Proč to děláš?“, pokud dítě samo odpověď nezná;
• vyžadování očního kontaktu;
• zesměšňování nebo připomínání předchozích selhání;
• hrozby, které s aktuální situací nesouvisejí;
• přidávání dalších trestů v afektu;
• okamžité požadování omluvy;
• vynucování doteku nebo blízkosti;
• spor o každé slovo, které dítě při rozrušení vysloví.

Někdy je potřeba na urážlivou větu nebo odmítnutí dočasně nereagovat
a věnovat se především bezpečí. K tomu, co dítě řeklo nebo udělalo,
se lze vrátit později.

Po zklidnění přichází porozumění, náprava a učení

Konec křiku nebo pláče ještě nemusí znamenat, že je dítě připravené
na rozhovor. Může potřebovat napít se, najíst, odpočinout si, chvíli
mlčet nebo se věnovat klidné činnosti. Dospělý může nejprve ověřit:
„Chceš o tom mluvit teď, nebo později?“

Rozhovor po události nemá být výslechem. Jeho smyslem je společně
porozumět průběhu situace, pojmenovat její dopad a hledat použitelnější
postup pro příště.

Pečující osoba může začít vlastním pozorováním:

„Když jsme měli odejít, začal jsi křičet a hodil jsi botou. Všiml jsem
si, že už předtím jsi byl hodně neklidný. Co se dělo?“

Dítě nemusí umět podat úplné vysvětlení. Někdy dokáže určit pouze jednu
část: že se leklo změny, nechtělo skončit, nevědělo, kam se půjde,
nebo už bylo unavené. I taková informace může pomoci porozumět situaci.

Užitečné mohou být konkrétní otázky:

• „Čeho sis všiml v těle jako první?“
• „Kdy začalo být jasné, že už je toho moc?“
• „Co jsem mohl udělat dřív?“
• „Jak by sis příště mohl říct o přestávku?“
• „Co teď potřebujeme napravit?“

Porozumění neruší odpovědnost

Dítě může potřebovat pomoc s regulací a současně nést přiměřenou
odpovědnost za dopad svého jednání. Způsob nápravy se přizpůsobuje
jeho věku, vývoji a možnostem.

Může například pomoci uklidit rozházené věci, podílet se na opravě škody
nebo přispět k obnovení bezpečí. Omluva má větší význam tehdy, když dítě
alespoň částečně rozumí tomu, za co se omlouvá, než když pouze opakuje
přikázanou větu.

Následek má být pokud možno spojený s konkrétní situací, přiměřený
a předvídatelný. Jestliže dítě házelo nebezpečně hračkou, může být hračka
dočasně odložena. Není však nutné současně rušit činnost, která
s událostí nesouvisí, nebo dítěti připomínat, že „si zase všechno
pokazilo“.

Také dospělý může potřebovat vztah opravit. Pokud v náročné situaci
křičel, dítě zesměšnil nebo reagoval nepřiměřeně, může převzít
odpovědnost za svou část: „Měl jsem tě zastavit, ale neměl jsem na tebe
křičet. To mě mrzí.“

Omluva dospělého neruší hranici a neznamená, že jednání dítěte bylo
v pořádku. Ukazuje, že vztah může unést chybu i následnou nápravu.

Seberegulace se nejlépe učí v klidných chvílích

V akutní situaci dospělý především pomáhá dítěti využít schopnosti,
které už alespoň částečně má. Nové dovednosti je vhodnější nacvičovat
tehdy, když dítě není zahlcené.

Předvídatelnost snižuje množství nejistoty

Dítěti může pomoci, když ví, co se bude dít a co se od něj očekává.
Neznamená to, že rodina musí dodržovat neměnný režim. Důležité je,
aby byly změny podle možností vysvětlené a aby dítě mělo srozumitelné
opěrné body.

Praktickou podporou může být:

• upozornění před ukončením činnosti;
• jednoduchý plán dne;
• předem popsaný průběh nové situace;
• stálé pořadí některých běžných činností;
• krátká a srozumitelná pravidla;
• vizuální připomínky, pokud dítěti pomáhají;
• předem domluvená možnost požádat o přestávku.

Pokud dítě pravidelně obtížně zvládá určitý přechod, není nutné čekat
na další konflikt. Rodina může změnit způsob přípravy a sledovat,
zda se situace zlepší.

Dítě se učí rozpoznávat první známky napětí

Seberegulace nezačíná až ve chvíli, kdy dítě křičí nebo ubližuje.
Důležitou dovedností je všimnout si prvních signálů narůstajícího napětí.

Některé děti začnou rychleji mluvit, pobíhat, zatínat pěsti nebo se hádat.
Jiné ztichnou, odvracejí se, schovávají se nebo opakovaně říkají, že je
jim všechno jedno. Společně s dospělým mohou hledat vlastní varovné
signály a pojmenovat je způsobem, kterému rozumějí.

Pomoci může například jednoduchá stupnice, obrázky, barvy nebo otázky:

• „Je to ještě malé napětí, nebo už velké?“
• „Potřebuješ pomoc, nebo to ještě zvládáš sám?“
• „Co ti říká tělo?“
• „Je čas pokračovat, nebo si dát krátkou přestávku?“

Cílem není, aby dítě své emoce potlačovalo. Učí se je včas rozpoznat
a zvolit jednání, které neohrožuje jeho ani okolí.

Strategie se vybírají podle konkrétního dítěte

Neexistuje jedna uklidňovací technika vhodná pro všechny. Některému
dítěti pomáhá pohyb, jinému ticho. Někdo potřebuje blízkost dospělého,
jiný více prostoru. Užitečné může být napít se, projít se, kreslit,
poslouchat známou hudbu, chvíli pracovat rukama nebo se vrátit
k předem nacvičenému dechovému či pohybovému cvičení.

Rozhodující není, zda je určitý postup obecně považován za uklidňující,
ale zda konkrétnímu dítěti skutečně pomáhá, je bezpečný a odpovídá
situaci. Dítě by se mělo podle svých možností podílet na výběru
strategií, které chce zkoušet.

Klidné místo může sloužit k obnovení rovnováhy, nemělo by se však měnit
v zostuzující vyhnání. Rozdíl je patrný už ve způsobu, jakým dospělý
nabídku formuluje. Jinak působí věta „Běž pryč, dokud se nebudeš chovat
normálně“ a jinak sdělení: „Teď je toho moc. Můžeš být chvíli v klidném
prostoru a já zůstanu dostupný.“

Bezpečí se týká celé rodiny

Potřeby dítěte
,
které se rozrušilo, nejsou jedinými potřebami v rodině. Sourozenci,
další děti i dospělí potřebují vědět, že pečující osoby budou jejich
bezpečí chránit.

Dítě se může zlobit, nesouhlasit nebo být zklamané. Nemůže však bez
zásahu ubližovat druhým, ohrožovat zvířata, opakovaně ničit vybavení
nebo dlouhodobě zastrašovat ostatní členy domácnosti.

Zvlášť důležité je

chránit děti, které jsou opakovaně vystavovány útokům sourozence
.
Vysvětlení, že druhé dítě má za sebou těžké zkušenosti, jejich bezpečí
nenahradí. Takový postup by nepomáhal ani dítěti, které ubližuje,
protože by mu neposkytoval potřebnou hranici a odpovídající odbornou
podporu.

Jestliže se závažné situace opakují, je vhodné připravit konkrétní
bezpečnostní postup:

• kdo se postará o ostatní děti;
• kam se mohou bezpečně přesunout;
• které předměty je potřeba zabezpečit;
• kdo může pečující osobu vystřídat;
• koho rodina v případě potřeby kontaktuje;
• jak se událost zaznamená pro další odborné posouzení;
• podle čeho se pozná, že domácí opatření už nestačí.

Bezpečnostní plán není trestem ani důkazem rodičovského selhání.
Je prostředkem ochrany dítěte, ostatních členů rodiny i pečujících osob.

Pečující osoba potřebuje regulaci a podporu také

Opakované náročné situace mohou vyvolávat bezmoc, hněv, strach,
vyčerpání nebo pochybnosti o vlastních rodičovských schopnostech.
Dospělý může vědět, jak by chtěl reagovat, ale ve chvíli ohrožení zjistí,
že sám jedná rychleji a prudčeji, než zamýšlel.

Není to důvod rezignovat na odpovědnost. Je to důvod počítat také
s kapacitou pečujících osob.

Pomáhá, když se dospělí předem domluví, kdo koho vystřídá, jak si dají
znamení a které věty budou v náročné situaci používat. Po události mohou
společně rozlišit, co bylo nutné pro zajištění bezpečí, co pomohlo
a co napětí naopak zvýšilo.

Pečující osoba nemusí zvládat každou situaci sama. Důležitá může být
podpora doprovázející organizace, blízkých lidí, školy nebo dalších
odborníků. Jejím smyslem není hodnotit, zda je pěstoun nebo osvojitel
dostatečně schopný. Má pomoci rodině udržet bezpečné a stabilní prostředí.

Význam má také běžná péče o vlastní kapacitu: možnost vystřídání,
čas bez bezprostřední odpovědnosti, kontakt s lidmi, kterým lze důvěřovat,
a prostor zpracovat vlastní emoce. Člověk, který je dlouhodobě na hranici
sil, má méně možností poskytovat dítěti klid a předvídatelnost.

Kdy je vhodné vyhledat odbornou pomoc

Odbornou podporu je vhodné vyhledat, když obtíže dlouhodobě zasahují
do života dítěte nebo celé rodiny, zhoršují se nebo se opakovaně nedaří
zajistit bezpečí.

Důvodem ke konzultaci může být zejména situace, kdy:

• dítě opakovaně závažně ohrožuje sebe nebo jiné;
• objevuje se sebepoškozování nebo výroky o smrti;
• chování se náhle a výrazně změnilo;
• dítě má dlouhodobé obtíže se spánkem, jídlem, úzkostí nebo tělesnými
  potížemi;
• běžné podpůrné postupy nepřinášejí zlepšení;
• rodina nedokáže předvídat, kdy se nebezpečná situace objeví;
• obtíže vážně zasahují sourozence;
• pečující osoby jsou vyčerpané nebo se obávají, že samy ztratí kontrolu;
• škola, rodina a další prostředí popisují výrazně odlišné projevy dítěte;
• existuje podezření na zdravotní, vývojové, komunikační, smyslové
  nebo neurovývojové obtíže.

Prvním krokem může být konzultace s doprovázející organizací nebo
pediatrem. Podle povahy situace může být vhodné zapojit psychologa,
psychoterapeuta, dětského psychiatra, školu nebo poradenské pracoviště.
Podpora by měla zohlednit nejen chování dítěte, ale také jeho vývojové
schopnosti, zdravotní stav, prostředí, vztahy a možnosti celé rodiny.

Sebepoškozování, výroky o sebevraždě nebo úmyslu vážně ublížit sobě
či druhým je potřeba brát vážně. Dítě v takové situaci nemá zůstávat
bez dohledu. Podle míry rizika je nutné vyhledat neodkladnou zdravotní
nebo krizovou pomoc.

Při bezprostředním ohrožení života nebo zdraví je v České republice
možné volat zdravotnickou záchrannou službu na čísle

155

nebo jednotné evropské číslo tísňového volání
112.

Dítě se učí regulovat v bezpečných vztazích a každodenním nácviku

Náročné chování nelze bezpečně řešit pouze trestem ani pouze
uklidňováním. Dítě potřebuje zkušenost, že dospělý dokáže zastavit
ubližování, zachovat srozumitelné hranice a současně se snaží porozumět
tomu, co se v dítěti odehrává.

Změna často nepřichází po jednom rozhovoru ani po zavedení jediné
techniky. Vzniká z mnoha opakovaných zkušeností, při kterých dítě
postupně poznává vlastní napětí, přijímá pomoc, zkouší nové dovednosti,
napravuje následky a znovu obnovuje vztah.

Cílem není, aby dítě přestalo prožívat silné emoce. Potřebuje se
postupně učit, jak je rozpoznat, sdělit a zvládat způsobem, který je
bezpečnější pro ně samotné i pro jeho okolí. Pomoc pečujícím osobám
je přitom nedílnou součástí podpory dítěte.