Dospívání přináší změny dítěti i celé rodině. Mladý člověk potřebuje více samostatnosti, hledá vlastní názory a postoje, větší význam získávají vztahy s vrstevníky a intenzivněji přemýšlí o tom, kdo je a kam patří.
U dítěte vyrůstajícího v pěstounské nebo osvojitelské rodině mohou v tomto období získávat nový význam také otázky spojené s jeho původem, biologickou rodinou, předchozími zkušenostmi nebo okolnostmi, za kterých se dostalo do náhradní rodinné péče. To ale neznamená, že každá obtíž nebo konflikt v dospívání souvisí s minulostí dítěte.
Dospívající potřebuje postupně získávat větší prostor pro vlastní rozhodování a zároveň vědět, že má vedle sebe dospělé, na které se může spolehnout. Pro pěstouny a osvojitele tak může být důležité hledat rovnováhu mezi poskytováním bezpečí a podporou rostoucí samostatnosti dítěte.
Co se v dospívání mění
Dospívání je obdobím postupného přechodu od dětství k dospělosti. Mladý člověk se učí rozhodovat sám za sebe, vytváří si vlastní hodnoty a názory a postupně přebírá větší odpovědnost za svůj život. Potřeba většího soukromí, samostatnosti nebo času stráveného s vrstevníky proto nemusí znamenat, že se vztah s rodinou zhoršuje.
Proměňuje se také způsob, jakým dospívající přemýšlí o sobě a o svých vztazích. Může více porovnávat svůj život se životem ostatních, přemýšlet o své minulosti a představovat si vlastní budoucnost. Otázky „Kdo jsem?“, „Kam patřím?“ nebo „Jaký chci být?“ jsou přirozenou součástí vytváření vlastní identity.
Dospívání může být spojeno také s větší citlivostí, proměnlivými emocemi nebo konflikty s dospělými. Ani tyto projevy samy o sobě neznamenají, že je s dítětem nebo rodinnými vztahy něco v nepořádku. Důležité je vnímat konkrétního mladého člověka a to, jak změny ovlivňují jeho každodenní život.
Proč může mít dospívání v náhradní rodinné péči další rozměr
Dospívající dokáže některým událostem svého života rozumět jinak než v mladším věku. Může se proto vracet k otázkám, o kterých už s dospělými dříve mluvil, a hledat nové nebo podrobnější odpovědi.
Může například více přemýšlet o tom, proč nemohl vyrůstat se svými biologickými rodiči, jaké okolnosti vedly k jeho příchodu do náhradní rodiny nebo co má společného se svými rodiči a sourozenci. U některých mladých lidí se mohou znovu ozývat také pocity spojené se ztrátou, nejistotou nebo předchozími změnami důležitých vztahů. U jiných nemusí být tato témata v daném období výrazná vůbec.
Zkušenost náhradní rodinné péče proto není univerzálním vysvětlením toho, co se v dospívání děje. Pro pěstouny a osvojitele může být důležité především zůstat otevření tomu, že dítě bude některé otázky otevírat opakovaně a pokaždé jim může rozumět trochu jinak.
Identita a otázka „Kdo jsem?“
Hledání vlastní identity patří k důležitým úkolům dospívání. Mladý člověk si postupně vytváří představu o tom, kdo je, co je pro něj důležité, ke komu patří a jakým směrem se chce v životě vydat.
Pro dítě vyrůstající v náhradní rodinné péči může být součástí tohoto hledání také propojování různých částí vlastního životního příběhu. Do jeho identity patří současná rodina a vztahy, které v ní vytvořilo, ale také jeho původ, biologická rodina a předchozí zkušenosti.
Podrobněji se tomu, jak dítěti pomáhat rozumět vlastnímu původu a životnímu příběhu, věnuje článek Identita dítěte v náhradní rodinné péči.
Původ je součástí identity
V dospívání mohou být otázky původu konkrétnější než dříve. Mladého člověka může zajímat, komu se podobá, jaké vlastnosti zdědil, jací jsou jeho biologičtí rodiče nebo sourozenci a jak by jeho život vypadal, kdyby vyrůstal v jiných podmínkách.
Takové otázky nemusí znamenat nespokojenost s náhradní rodinou ani odmítání pěstounů či osvojitelů. Mohou být součástí snahy porozumět vlastnímu příběhu a vytvořit si souvislejší představu o sobě.
Pomáhá, když dospělí dokážou o původu dítěte mluvit otevřeně a přiměřeně jeho věku a situaci. Pokud některé informace neznají, je lepší nejistotu přiznat než chybějící části příběhu doplňovat domněnkami.
Dítě nemusí volit mezi dvěma rodinami
Vztah k biologické rodině a vztah k lidem, kteří o dítě pečují, nemusí stát proti sobě. Dospívající může mít k různým lidem současně silné, rozporuplné nebo proměnlivé pocity.
Pro mladého člověka může být zatěžující, pokud získává dojem, že zájem o biologickou rodinu znamená nevděk vůči pěstounům nebo osvojitelům. Stejně tak by neměl mít pocit, že musí své biologické rodiče idealizovat nebo obhajovat.
Bezpečný prostor znamená možnost mluvit také o rozporuplných pocitech – o blízkosti i zklamání, zvědavosti i obavách, vzteku, smutku nebo nejistotě.
Biologická rodina může získávat nový význam
S dospíváním se může měnit způsob, jakým mladý člověk vnímá biologické rodiče, sourozence a další příbuzné. Začíná lépe rozumět vztahům mezi dospělými a může se nově ptát na rozhodnutí a události, které ovlivnily jeho vlastní život.
Pokud je dítě se svou biologickou rodinou v kontaktu, mohou setkání v tomto období přinášet nové otázky a emoce. Dospívající může chtít mít větší vliv na to, jak kontakt probíhá, co chce během něj řešit nebo které informace o svém životě chce sdílet.
Jiný mladý člověk může naopak o kontakt stát méně nebo může mít k biologické rodině rozporuplný vztah. Úlohou pečujících dospělých není dítěti předepisovat, co má ke své biologické rodině cítit. Mohou mu ale pomáhat jeho pocity pojmenovávat, rozumět jim a bezpečně zvládat situace, které jsou pro něj náročné.
Samostatně se přípravě, průběhu a vyhodnocování setkávání věnuje článek Kontakt dítěte s biologickou rodinou v pěstounské péči.
Potřeba samostatnosti neznamená, že dítě přestává potřebovat vztah
Dospívající potřebuje stále více rozhodovat o vlastním životě. Chce mít větší soukromí, ovlivňovat svůj čas, vztahy, vzhled nebo zájmy. Postupné získávání autonomie je důležitou součástí přípravy na dospělost.
Rostoucí samostatnost ale neznamená, že mladý člověk přestává potřebovat spolehlivé dospělé. Mění se spíše způsob, jakým jejich podporu využívá.
Hranice se mohou postupně měnit
To, co za dítě rozhodovali dospělí v mladším věku, může postupně přecházet do jeho vlastní odpovědnosti. Míra samostatnosti by měla odpovídat věku, schopnostem a konkrétní situaci mladého člověka.
Některé hranice mohou být předmětem společné dohody, jiné zůstávají odpovědností dospělých. Pomáhá, když jsou pravidla srozumitelná a mladý člověk ví, proč existují. Samostatnost se lépe rozvíjí tam, kde může dítě skutečně něco ovlivnit a současně zažívá předvídatelné hranice.
Být dostupný, i když dítě pomoc odmítá
Odmítnutí rady nemusí být odmítnutím vztahu. Někdy dospívající potřebuje nejprve hledat vlastní řešení nebo mít jistotu, že jeho názor bude vyslechnut dříve, než dospělý nabídne svůj.
Pečující člověk nemusí řešit každou obtíž za dítě. Může zůstat nablízku, zajímat se a nabídnout pomoc, aniž by mladému člověku automaticky přebíral kontrolu nad situací.
Když se mění emoce a chování
Dospívání může přinášet intenzivnější emoce, větší citlivost na hodnocení druhých, konflikty s dospělými nebo potřebu většího soukromí. Je důležité neposuzovat každý konflikt, vzdor nebo odstup jako důsledek traumatu či náhradní rodinné péče. Dospívající v náhradní rodině je především dospívající člověk a řada jeho reakcí může souviset s běžnými vývojovými změnami.
Současně mohou mít někteří mladí lidé zkušenosti, které zvládání náročných situací komplikují. Dřívější ztráty, nejistota ve vztazích nebo traumatické zkušenosti mohou ovlivňovat způsob, jakým dítě reaguje například na konflikt, odmítnutí, změnu nebo pocit ztráty kontroly.
V takové chvíli může být užitečné nezůstávat jen u otázky „Proč se takhle chová?“, ale přemýšlet také o tom, co mladý člověk právě prožívá, co situaci předcházelo a co mu může pomoci znovu získat pocit bezpečí.
Více o porozumění silným reakcím dítěte a podpoře seberegulace najdete v článku Náročné chování dítěte v náhradní rodinné péči: jak podporovat seberegulaci.
Co může dospívajícímu pomáhat
Podpora dospívajícího často spočívá především ve způsobu, jakým s ním dospělí dlouhodobě vytvářejí vztah.
Pomáhá, když může mladý člověk vyjádřit vlastní názor a zažít, že je brán vážně, i když konečné rozhodnutí někdy zůstává na dospělém. Naslouchání nemusí znamenat souhlas – důležité je, že jeho pohled má v rodině místo.
Samostatnost je vhodné rozšiřovat postupně. Rozvíjí se zkušeností: možností rozhodovat, nést přiměřené důsledky vlastních rozhodnutí, někdy udělat chybu a mít příležitost ji napravit.
U témat spojených s minulostí a biologickou rodinou může pomáhat otevřenost. Dítě by mělo mít možnost ptát se i na věci, které jsou pro dospělé nepříjemné nebo na které neexistuje jednoduchá odpověď.
Důležitá může být také obyčejná každodennost – společný čas, zájem o to, co mladého člověka baví, humor, rodinné rituály nebo dostupnost ve chvíli, kdy chce mluvit.
Podpora dospívajícího tak může znamenat současně dvě věci: dávat mu stále více prostoru a zároveň mu nezmizet ze života.
Kdy je vhodné vyhledat odbornou pomoc
Ne každá změna nálady, konflikt nebo uzavírání se do sebe vyžaduje odbornou pomoc. Důležitější než jednotlivý projev je jeho intenzita, délka trvání a dopad na běžný život mladého člověka.
Pozornost je na místě například tehdy, pokud se obtíže dlouhodobě zhoršují, výrazně narušují vztahy, školní fungování nebo běžné každodenní činnosti, případně pokud mají dospělí vážnou obavu o bezpečí nebo psychický stav mladého člověka.
Vyhledání podpory nemusí znamenat, že rodina něco nezvládla. Někdy může mladému člověku pomoci možnost mluvit s někým mimo rodinu, jindy potřebují podporu především pečující dospělí při hledání způsobu, jak na určitou situaci reagovat.
U pěstounských rodin může být přirozeným prvním krokem konzultace s doprovázející organizací. Podle charakteru obtíží může být vhodná další odborná pomoc.
Dospívání je také přípravou na dospělost
S přibývajícím věkem se pozornost postupně obrací k budoucnosti. Mladý člověk se rozhoduje o vzdělání, práci, vztazích, bydlení a dalších oblastech života. Potřebuje získávat praktické zkušenosti a postupně přebírat odpovědnost za věci, které dříve zajišťovali dospělí.
Pro mladého člověka vyrůstajícího v náhradní rodinné péči může mít zvláštní význam také otázka, co se s jeho vztahy stane po dosažení dospělosti. Právní nebo formální změna péče sama o sobě neukončuje potřebu blízkých lidí, na které se může obrátit.
Příprava na samostatnost proto neznamená pouze naučit dospívajícího hospodařit, vyřizovat praktické záležitosti nebo plánovat budoucnost. Patří k ní také zkušenost, že samostatnost neznamená osamělost.
Být oporou neznamená mít odpověď na všechno
Dospívání může být obdobím, kdy se některé otázky otevírají znovu a v jiné podobě než dříve. Pěstouni a osvojitelé nemusí znát odpověď na každou z nich ani dokázat dítě ochránit před všemi obtížnými pocity.
Mohou mu však nabídnout něco podstatného: vztah, ve kterém je možné hledat odpovědi, mluvit o minulosti i budoucnosti, získávat stále větší samostatnost a současně vědět, že na důležité věci nemusí být samo.
Zdroje a odborné podklady
Článek vychází z aktuálních odborných poznatků o vývoji v dospívání, významu vztahů a autonomie a ze současných doporučení pro práci s dospívajícími v pěstounské péči.
Uvažujete o přijetí dítěte do rodiny?
Přípravy PRIDE pomáhají budoucím pěstounům a osvojitelům porozumět potřebám dítěte v různých obdobích jeho života – od příchodu do rodiny až po dospívání a postupné osamostatňování.